Přemýšlím, jak bych to měl srozumitelně vysvětlit. Ty ruce jiné vlastně nejsou ani tak cizí. Zkrátka, chybí mi občas ruce blízké osoby. Ruce, které mohu stisknout, ruce, které mohu pohladit, ruce, které se mne dotýkají, a které mohou proto navozovat příjemné, až intimní pocity. Ruce, které hledají, ruce, které nacházejí.

O nejrůznějších dotecích jsem se už zmiňoval v jedné své minulé glose. Ale když ty známé a blízké ruce nejsou vedle mne, ale naopak jsou velmi daleko, ten, až abstinenční pocit prázdnoty, ten mne dohání k  podobným, možná až nebezpečně častým úvahám.

Ruce, které přináší pohodu. Ruce, které přináší život. Ruce hledající a znovu a znovu objevující dávno již objevené.

Když pominu ty jejich mnohé metaforické významy, jako na příklad – vše je po ruce, mám to v rukou, rukou společnou a nerozdílnou, ruce, které dovedou dávat, ale i brát, skončím vždy u těch reálných, známých rukou, které dovedou hladit a potěšit a přinášet pohodu nejen duši, ale i tělu. Takové ruce mi moc chybí.

 * * *