Někdo o sobě bude nadále pochybovat a nepřipadat si dost dobrý, i kdyby dostal Nobelovu cenu nebo vybudoval úspěšnou firmu.

Někdo se bude vychvalovat, i když k tomu nemá důvod a je ten nejprůměrnější z průměrných.

Generace, která se nyní dostala do seniorského věku, v mládí často slýchala věty typu: neupozorňuj na sebe, nevyčnívej, sebechvála smrdí, kdo míří vysoko, padá hluboko….

Mladí lidé se nyní naopak prezentují na sociálních sítích jako nejkrásnější, nejúspěšnější a nejchytřejší ze všech tak vehementně, že tomu mnozí z nich nakonec sami uvěří. Schopnost sebechvály je u některých jedinců zarážející, úsměvná, ale zpravidla se pro okolí časem stane otravná.

Jenže právě schopnost vyhodnotit, co člověk umí, co dokázal a být s tím sám vnitřně spokojen, je pro celkovou životní pohodu důležitá. Kdo si je vědomý svých kvalit, bývá spokojenější, než věčný pochybovač.

„Na tom, kam v životě směřujeme pozornost, hodně záleží. Pokud stále jen mimo sebe, ven, k druhým lidem, k práci, rodině a nezbývá již pozornosti pro sebe a svůj vnitřní svět, pak to může být těžké,“ říká lékař Jan Vojáček, autor knihy Umění být zdráv.

Pro mnoho lidí je však nejtěžší najít rovnováhu mezi zdravým sebeoceněním a extrémním vychvalováním se. „Když se někdo dopouští často a hlasitě sebechvály, vlastně tím často ve finále sebe sama v očích druhých spíše snižuje. Náš výzkum ukázal, že mnozí narcisté nejsou velkohubí, ale spíše nejistí,“ uvedl psycholog Pascal Wallish ve své zprávě, kterou publikoval server Science Direct.

Dnešní doba je na jedné straně založená na trendu hlásajícím, že je třeba umět se ocenit, mít se rád, pěstovat sebelásku, avšak zároveň nahrává nejistotě, protože se na lidi valí spousta rad, jak sebelásku a sebechválu provozovat, jak se prosadit, jak uspět. Stačí se začíst do titulků v různých médiích:

Zamilujte se do sebe.

Odblokujte svou zónu génia.

Objevte v sobě archetyp královny.

Naučte se pěstovat sebelásku.

Kdo vyrostl v době, kdy vychvalování se nebylo považováno za ctnost, je lehce zmaten a lidé, kteří se řídí těmito poučkami mu připadají mírně řečeno směšní.

„Nepamatuji si z dětství či mládí, že by někdo někoho chválil, natož abychom se chválili sami. Ale moje vnučka o sobě normálně říká, že je výjimečná, neustále sama sebe fotí, dcera o ní říká, že je princezna. Přijde mi to směšné, je to úplně obyčejná holka, ale ony se chovají, jako by byla nejinteligentnější a nejkrásnější na světě. Obávám se, že lidé, kteří si tak věří, mohou v životě při prvním neúspěchu selhat, narazit,“ říká jednaosmdesátiletá Milada.

„Můj vnouček je hyperaktivní. Za našich mladých let by se řeklo, že zlobí. Snacha však o něm říká, že je výjimečný. Ať kluk provede cokoli, ona říká, že ho miluje takového jaký je a učí ho, aby byl na sebe pyšný. Super, takže kluk se chová jako čuňátko a má být za to na sebe pyšný. Opravdu někdy postoj současných mladých lidí k výchově nechápu,“ vypráví sedmašedesátiletá Hana.

Nicméně většina psychologů se shoduje, že přístup, na který byly zvyklé starší generace, do života moc dobrého nepřinášel. Kdo si není vědom své hodnoty, moc kvalitní život vést nemůže. „Možná, že jsme jako malí spíše slýchali: Podívej se, jak vypadáš. Takhle se přece nechová hodné dítě. Co si o tobě pomyslí paní učitelka, sousedi, spolužáci… Podobné věty se člověku snadno usadí v hlavě. Můžeme pak být automaticky zaměřeni na to, co nám nejde, v čem jsme nedokonalí, zdánlivě horší než druzí. Ani se o takovou negativní analýzu nemusíme příliš snažit – vždyť zkritizovat se jde tak snadno,“ říká psycholožka Aneta Langrová.

Podceňující se lidé dokážou být stejně otravní jako ti, kteří sami sebe vychvalují až do nebes. Mají totiž společné to, že je zpravidla stejně sžírá nejistota, nespokojenost, obava ze selhání. Jen se ji každý snaží maskovat trochu jiným způsobem. Zpravidla se ale nakonec ukáže, že ti, kteří sami sebe nejvíce vychvalují a přesvědčují sami sebe, že jsou úžasní, jsou ve skutečnosti nejvíce nejistí a nespokojení.

S využitím zdrojů: Psychologie.cz, Sciencedirect.com, kniha Umění být zdráv