Já jsem tak šikovná! Sebechvála je důležitá, i když pro okolí otravná

Můj svět Psychika

Já jsem tak šikovná! Sebechvála je důležitá, i když pro okolí otravná

Datum: 23. 11. 2023

Diskuze: 20

Já jsem tak šikovná! Sebechvála je důležitá, i když pro okolí otravná

Ilustrační foto: Pexels

Jsem dobrá. Dokázal jsem v životě velké věci. Vypadám dobře. Práce mi dnes šla skvěle od ruky. Vyslovit takové věty je považováno za sebechválu a jak říkávaly maminky – sebechvála smrdí. Současná společnost prosazuje opačný trend – chválit se je žádoucí.

Někdo o sobě bude nadále pochybovat a nepřipadat si dost dobrý, i kdyby dostal Nobelovu cenu nebo vybudoval úspěšnou firmu.

Někdo se bude vychvalovat, i když k tomu nemá důvod a je ten nejprůměrnější z průměrných.

Generace, která se nyní dostala do seniorského věku, v mládí často slýchala věty typu: neupozorňuj na sebe, nevyčnívej, sebechvála smrdí, kdo míří vysoko, padá hluboko….

Mladí lidé se nyní naopak prezentují na sociálních sítích jako nejkrásnější, nejúspěšnější a nejchytřejší ze všech tak vehementně, že tomu mnozí z nich nakonec sami uvěří. Schopnost sebechvály je u některých jedinců zarážející, úsměvná, ale zpravidla se pro okolí časem stane otravná.

Jenže právě schopnost vyhodnotit, co člověk umí, co dokázal a být s tím sám vnitřně spokojen, je pro celkovou životní pohodu důležitá. Kdo si je vědomý svých kvalit, bývá spokojenější, než věčný pochybovač.

„Na tom, kam v životě směřujeme pozornost, hodně záleží. Pokud stále jen mimo sebe, ven, k druhým lidem, k práci, rodině a nezbývá již pozornosti pro sebe a svůj vnitřní svět, pak to může být těžké,“ říká lékař Jan Vojáček, autor knihy Umění být zdráv.

Pro mnoho lidí je však nejtěžší najít rovnováhu mezi zdravým sebeoceněním a extrémním vychvalováním se. „Když se někdo dopouští často a hlasitě sebechvály, vlastně tím často ve finále sebe sama v očích druhých spíše snižuje. Náš výzkum ukázal, že mnozí narcisté nejsou velkohubí, ale spíše nejistí,“ uvedl psycholog Pascal Wallish ve své zprávě, kterou publikoval server Science Direct.

Dnešní doba je na jedné straně založená na trendu hlásajícím, že je třeba umět se ocenit, mít se rád, pěstovat sebelásku, avšak zároveň nahrává nejistotě, protože se na lidi valí spousta rad, jak sebelásku a sebechválu provozovat, jak se prosadit, jak uspět. Stačí se začíst do titulků v různých médiích:

Zamilujte se do sebe.

Odblokujte svou zónu génia.

Objevte v sobě archetyp královny.

Naučte se pěstovat sebelásku.

Kdo vyrostl v době, kdy vychvalování se nebylo považováno za ctnost, je lehce zmaten a lidé, kteří se řídí těmito poučkami mu připadají mírně řečeno směšní.

„Nepamatuji si z dětství či mládí, že by někdo někoho chválil, natož abychom se chválili sami. Ale moje vnučka o sobě normálně říká, že je výjimečná, neustále sama sebe fotí, dcera o ní říká, že je princezna. Přijde mi to směšné, je to úplně obyčejná holka, ale ony se chovají, jako by byla nejinteligentnější a nejkrásnější na světě. Obávám se, že lidé, kteří si tak věří, mohou v životě při prvním neúspěchu selhat, narazit,“ říká jednaosmdesátiletá Milada.

„Můj vnouček je hyperaktivní. Za našich mladých let by se řeklo, že zlobí. Snacha však o něm říká, že je výjimečný. Ať kluk provede cokoli, ona říká, že ho miluje takového jaký je a učí ho, aby byl na sebe pyšný. Super, takže kluk se chová jako čuňátko a má být za to na sebe pyšný. Opravdu někdy postoj současných mladých lidí k výchově nechápu,“ vypráví sedmašedesátiletá Hana.

Nicméně většina psychologů se shoduje, že přístup, na který byly zvyklé starší generace, do života moc dobrého nepřinášel. Kdo si není vědom své hodnoty, moc kvalitní život vést nemůže. „Možná, že jsme jako malí spíše slýchali: Podívej se, jak vypadáš. Takhle se přece nechová hodné dítě. Co si o tobě pomyslí paní učitelka, sousedi, spolužáci… Podobné věty se člověku snadno usadí v hlavě. Můžeme pak být automaticky zaměřeni na to, co nám nejde, v čem jsme nedokonalí, zdánlivě horší než druzí. Ani se o takovou negativní analýzu nemusíme příliš snažit – vždyť zkritizovat se jde tak snadno,“ říká psycholožka Aneta Langrová.

Podceňující se lidé dokážou být stejně otravní jako ti, kteří sami sebe vychvalují až do nebes. Mají totiž společné to, že je zpravidla stejně sžírá nejistota, nespokojenost, obava ze selhání. Jen se ji každý snaží maskovat trochu jiným způsobem. Zpravidla se ale nakonec ukáže, že ti, kteří sami sebe nejvíce vychvalují a přesvědčují sami sebe, že jsou úžasní, jsou ve skutečnosti nejvíce nejistí a nespokojení.

S využitím zdrojů: Psychologie.cz, Sciencedirect.com, kniha Umění být zdráv

| psychika | sebevědomí | životní styl

Autor: Vratislava Hofmanová, redakce

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

20 komentářů

Eva Dundrová 5.11.2024 12:05

Už jsem to někde komentovala ale přesto to napíšu znova. Patŕím už ke starší generaci, která opravdu nebyla chválena "za nic" a chválu jsme si museli zasloužit. Taky jsme se v živitě učili překonávat překážky a svých cílů dosáhnout prací a trpělivostí. Samozřejmě podle svých možností a schopností. Nemyslím, že to naší generaci obecně působilo trauma. Každý máme jině fyzické, psychické i charakterové dispozice. A bez nich nebudu zpěvačkou, když nemám sluch, gymnastkou,l či fotbalistou. když nemám sportovní predpoklady a můžeme pokračovat dál Tím chci říct, že je nutné od dětství poznávat své vrozené schopnosti a dispozice, abych v souvislosti s nimi dosáhla všeho, co chci. Pokud člověk nepozná své možnosti a limity, často dlouhodobě marný svůj čas na úkor něčeho, kde by byl jednoznačně úspěšný. Myslím, že přehnaná chvála dítěte "za nic" je cestou do pekla. Střet s realitou pak v dospělosti způsobí člověku větší šrámy na duši než dětství s laskavým a podporujícím rodičem. Podle mne mají rodiče pomocí dítěti, aby našlo svou cestu životem a poznalo své přednosti i limity. A neméně důležité je vychovat člověka, schopného žít s ostatními lidmi. Ne nekompatibilní solitér zahrnovaný v dětství nekritickým obdivem už za svoji existenci, kterého pak problémy běžného života srážení na kolena.

Antonín Nebuželský 25.11.2023 18:15

Nevzpominam si, jestli jsem tohle někdy řešil. Nebylo nutno. A teď určitě začnou většině z nás úplně jiné starosti. I když třeba ne. V té souvislosti mě napadá výrok jisté dámy :" mojim problémem je, že jsem mladá krásná". Asi to necituji přesně, ale tomu se tedy říká sebevědomí :-)

Jitka Caklová 24.11.2023 20:06

:-) :-) .....troufám si tvrdit, že se dnes vidím jako dáma na titulku, včetně účesu, pouze nevlastním lesklé růžové sako :-) :-)

Jitka Caklová 24.11.2023 19:31

Kdo vlastně určuje, zda je někdo nadprůměrný, průměrný, podprůměrný, nebo nejprůměrnější z průměrných? Nikdy jsem nebyla chválena, přestože jsem věděla, že jsem dobrá. Když už se stalo, že mě někdo pochválil, vnímala jsem to jako výsměch, neboť vše co jsem vytvořila jsem považovala za normální. Nejsem génius, ale jsem šikovná, krásná sebevědomá žena v nejlepších letech, vědomá si svých kvalit. Samochvála mi nesmrdí a jestli jsem tím pro někoho otravná, je to jeho věc. Nechť si je každý, jaký je.

Radmila Coufalová 24.11.2023 08:35

Obávám se, že vývoj jde trochu ode zdi ke zdi a občas si někdo plete pojmy s dojmy. Myslím, že se bavíme o zdravém sebevědomí. Zdravém!!! Je dobré vědět, v čem jsem schopná a umět to nabídnout a nechat se dobře ohodnotit. Toť vše.

Marie Faldynová 23.11.2023 23:12

Objektivně ohodnotit sebe sama nejde, jsme prostě zaujatí :-) Mě se líbil příspěvek Oldřicha Čepelky. Rozhodně je výhodnější sám sebe povzbudit, než sám sebe deptat. Bible je v tomhle moudrá: Bůh nikoho nestvořil špatně, není důvod reklamovat jaká jsem nebo nejsem. Určitě má pro mne Bůh úkoly, které zvládnu. Jen je vidět. Proč se neradovat z toho, co se mi povedlo? To podle mne není sebechvála, ale povzbuzení do dalších úkolů.

Jana Kollinová 23.11.2023 19:29

23.11.2023 14:10 To je mnohem lepší než stohy knih o sebechvále nebo pozitivním sebeklamu. To je pozitivní realita a užívejte si ji hodně, hodně dlouho. Nebudete potřebovat nic víc znát o umění jak pozitivně žít. To JE život.

Jan Zelenka 23.11.2023 18:03

Novodobé trendy zrovna nemusím, jsem člověk spíše konzervativní. Vždy záleží na osobnosti člověka a jeho temperamentu. Ten by měl být v rovnováze. Rádoby moudré rady nesnáším.

Pavel Ouběch 23.11.2023 18:01

Často se zneužívá výrok "Miluj bližního svého, jako sebe samého." ve smyslu, že se člověk musí do sebe zamilovat, aby mohl milovat jiné. Ale - jak se láska projeví ? Nejspíš tím, že pro někoho něco udělám. U rodičů a dětí je to jasné. Ale mezi "cizími" dospělými ? Dělám pro sebe méně, než pro cizí (krmím je lépe, šatím je lépe, kupuji jim věci stejně nebo více než sobě), abych musel ve své sebelásce ještě přidat, aby se to vyrovnalo ? Ve skutečnosti je sebeláska opakem lásky k bližnímu, je zabijákem lásky. Sobci nemají sebelásky nikdy dost. Možná to podvědomě jako špatnost cítí a tak chtějí, aby ostatní byli jako oni, aby se cítili v takové společnosti lepší. Tak tenhle nesmysl o nutnosti větší sebelásky hlásají do světa. Sebeláska není sebevědomí. To je o něčem jiném.

Petr Adámek 23.11.2023 16:04

Já si vzpomínám, jak jsem za totáče viděl nějaký americký film, kde si hlavní postavy najímají advokátku a ptají se jí, proč by za její služby měli dát tolik peněz, a ona odpoví "protože jsem nejlepší". Byl jsem tehdy šokovaný tím, že to někdo prohlásí sám o sobě, to přece mají dosvědčovat jiní. Dnes už dnes už mě věta "protože jsem nejlepší" ve filmu nepřekvapí, dnes spíš platí humorná věta "jen se pochval, nikdo jiný to za tebe neudělá".

Načíst starší příspěvky