Narodila se v roce 1941 a v několika rozhovorech zmínila, že nebyla chtěné dítě. Usuzovala tak z vyprávění matky, která jí přiznala, že byla nesmírně překvapená, když zjistila, že rodí dvojčata. Na svět přišla spolu s bratrem, doma už byla sestra. Uživit tři děti ve válečné době nebyla žádná legrace a tak později tvrdila, že doma rozhodně nebyla rozmazlovaná. Naopak, cítila se být nadbytečná, prostě dítě, které bylo překvapením, které nikdo nečekal. To, že maminku narození dvojčat zaskočilo a mělo to vliv na její dětství, později Libuše komentovala v knize Křehké otázky slovy: „Byla jsem taková nedohraná, nedomazlená.“

Její rodiče byli profesoři, pocházela z intelektuálního prostředí a protože vystudovala pedagogiku, rodina očekávala, že bude učitelkou. Několik let učila na základních školách, jenže ji lákalo divadlo. Ve dvaceti dostala první roli ve filmu Kohout plaší smrt, následovala detektivka Kde alibi nestačí. Přišly divadelní role, nejdříve v Karlových Varech, poté v Brně.

Nejdůležitější příležitost byla role Viktorky v adaptaci Babičky Boženy Němcové. Z ní si krásnou, tajemnou Libuši pamatuje snad každý. Lidé, kteří ji znali v soukromí, často zmiňovali, že má s Viktorkou něco společného. Temperament, vnitřní nespokojenost, mimořádnou krásu, hrdost. A také smůlu, co se týká vztahů s muži. Nebo to nebyla smůla a prostě se jí pánové tak trochu báli? Každopádně se nikdy nevdala.

„Nejsi jediná, koho trápí láska a kdo ví, jestli na tom není hůř ten, komu se vyhne,“ slyšela od Babičky Viktorka a Libuše ji hrála tak věrohodně možná právě proto, že jí postava byla blízká.

„Kolegové říkali, že byla divoká a přitahovala muže jako magnet,“ řekl o ní herecký kolega Stanislav Zindulka v rozhlasovém pořadu Osudové ženy. Jiní kolegové o ní vyprávěli, že byla směsicí zvláštní nespoutanosti a puritánství zároveň.

Přestože ji muži obdivovali, v žádném dlouhém vztahu, o němž by se veřejně vědělo, nežila. Český rozhlas dvojka odvysílal záznam jednoho rozhovoru, ve kterém říká: „Být sama nepokládám za špatné. Osamělost pokládám za špatnou. Když jsem odcházela z Brna, cítila jsem, že mi schází soukromí. Bývala období, kdy jsem raději večer doma zhasla světlo, aby se u mě kolegové nezastavovali.“

Její blízcí tvrdí, že velmi toužila po dítěti. Když otěhotněla, rozhodla se, že ho vychová sama, protože dítě vzešlo ze vztahu, o němž věděla, že nemá budoucnost. A navíc jí předtím lékaři řekli, že děti mít zřejmě nikdy nebude. V době, kdy čekala syna, umírala její sestra na rakovinu. Brzy zemřel i její tatínek. A bratr, její dvojče emigroval. To rozhodně nebyla okolnost, která by herečce usnadnila život, navíc takové dámě, která nikdy nepatřila mezi lidi, kteří sklánějí hlavu a dovedou se kvůli rolím ponižovat. Ostatně, stačilo se na ni podívat a bylo jasné, že jde o hrdou ženu, která nebyla úplně každému sympatická.

 Syna vychovávala sama a nebylo to jednoduché. Její kolegové vzpomínali, že se měla co ohánět, aby skloubila práci herečky, která tráví večery v divadlech s životem svobodné mámy. A zmiňovali, že přes všechny trable pro ni její dítě bylo vším a byla nesmírně šťastná, že ho má.

Hrála v mnoha televizních inscenacích, třicet let strávila v Divadle Na Zábradlí, pracovala pro Český rozhlas, v letech 2004 a 2005 hrála v Divadle Bez Zábradlí u Karla Heřmánka, který ji obsadil ve slavném muzikálu Cikáni jdou do nebe.

V té době už byla těžce nemocná. Její poslední dny citlivě popsala publicistka Zuzana Maléřová, který se podílela na rozhlasovém dokumentu o Libuši v cyklu Osudové ženy a byly si velmi blízké. „Když se dozvěděla o diagnóze, ležela v nemocnici, na bílém polštáři rozpuštěné vlasy, které nosila jinak vždy stažené do gumičky. Byla neskutečně krásná. Tehdy jsem si řekla, že ať bude následovat cokoliv, takhle si ji chci zapamatovat. A to se podařilo,“ uvedla.

Libuše Geprtová zemřela v roce 2005. A podobně jako Zuzana Maléřová, lidé si ji zapamatovali jako tajemnou, důstojnou a zároveň divokou krásku. Jako Viktorku.

Byly krásné, talentované, úspěšné. Všichni je obdivovali. Přesto se však jejich životy nedají označit za bezstarostné a zábavné. Mnohdy spíše naopak. Seriál Ty, které jsme milovali popisuje příběhy idolů, o nichž se už v mladé generaci moc neví.