Bylo chvilku před pátou hodinou odpoledne a já se chystala zakódovat expozici, uvést do chodu bezpečnostní zařízení a jet domů. V tu chvíli ale přišel ještě jeden pán, že by si to u nás chtěl aspoň rychle proběhnout.
Expozice je poměrně rozsáhlá, a proto jsme posledního návštěvníka brali vždy nejpozději v půl páté, což jsem pochopitelně pánovi řekla, ale povídal, že už tady někdy byl a bylo zavřeno a že je ze severu Moravy a kdo ví, kdy se sem zase dostane.

A mě se v tu chvíli vybavil starý vtip, co o nás Češích Moraváci rádi vyprávějí. Ten s kategoriemi vína...
Poslední kategorie po dvou předchozích (DÁSA, NEDÁSA) je prý DÁSA PRAŽÁKOM. Je pravda, že "Pražanda" už tedy nějaký pátek nejsem, Praha je krásná, ale zamilovali jsme se s dědečkem do klidného prostředí na chalupě a tak se z nás, jako ze spousty jiných důchodců, po letech života ve velkoměstě stali vesničané. Stejně si ale nemůžu pomoct a ten vtip mě do dneška trochu uráží. No vážně, prostě z principu a tak proti tomu tiše protestuju tím, že si raději kupuji víno mělnické, litoměřické nebo žernosecké.
Navíc je ale úsměvné, že oni si vlastně dělají legraci sami ze sebe, protože těch skutečných Pražáků v matičce Praze už moc není. Třeba i proto, že stejně jako všichni moji milí bývalí kolegové, inženýři, co v Praze vystudovali (a že jich u nás v práci bylo!) se tam drží jako klíšťata a domů na Moravu, kde jak vždycky vyprávěli, je přece všechno hezčí, větší, čistší, no prostě úplně úžasný a já jim to samozřejmě věřím, se vrátit ani náhodou nechtějí.
Ale řekla jsem si, že přece nebudu malicherná a tak jsem všechno znovu odemkla, rozsvítila a potom zase všechny dveře zamkla a zhasla...
A když pán odešel a já konečně mohla jít taky, bylo to jenom o pouhých dvacet minut později než obvykle, řekla jsem si, že mi vlastně vůbec nic neuteklo a vzpomněla jsem si na to, jak jsem před spoustou let pracovala na evidenci obyvatel. Ve vedlejší kanceláři byla matrika a ověřování podpisů. No a pochopitelně tam byly úřední hodiny pro veřejnost, ale do budovy se dalo dostat i mimo ně, protože se nezamykala. V patře nad námi byl totiž Dům pečovatelské služby a tam lidi normálně chodili kdykoliv na návštěvu a otevřeno bylo taky, aby se ti, co tam byli ubytovaní, mohli jít projít ven. A dole v hale sedávala jedna důchodkyně z pečováku, řekněme paní Tejkalová a ta, zcela nekompromisně každého prolustrovala: "Co chcete, za kým jdete?" a pochopitelně i lidem hlásila: "Tak ta tam dneska není." nebo "Není úřední den, přijďte zítra!", ale občas se s ní někdo nebavil a stejně šel drze dál.
K tomu musím krátce přidat ještě jednu historku, kdy šla za tajemníkem nějaká návštěva, byla podrobena výslechu a když přišli do kanceláře sekretářky, ptali se, "Co to tam máte dole za babu?" A paní sekretářka Eva, za svobodna Tejkalová odpověděla: "To je moje maminka." No trapas jako hrom. Já to tehdy řekla doma s tím, že já bych to asi v téhle situaci nepřiznala... A manžel měl řeči, co jsem to za charakter, že bych zapřela svou vlastní matku, no kdyby dělala takovouhle ostudu, tak to asi klidně ...
V souvislosti s tím pánem mi to ale připomnělo, jak jednou přišla, přesto, že byla už v hale paní Tejkalovou upozorněna na to, že má přijít až zítra, Romka s celou velikou famílií a potřebovala k soudu na nějakém prohlášení ověřit podpis. Nebyl úřední den, paní matrikářka tam taky nebyla, ale zastoupila jí vedoucí, zřejmě se jí té osoby zželelo a přestože nejdřív měla dlouhou přednášku o tom, že přece není úřední den a že tedy úřadovat
N E L Z E,
nakonec jí ten podpis ověřila. No a odcházející manželky se na chodbě, mezi hordou pošťuchujících se a po zemi se válejících dětí, zeptal manžel: "Tak co, udělala ti to?" A ona odpověděla: "No jo a ani se nepos....!"
A když se nad tím zamyslím, měla pravdu a já jsem si, když jsem tehdy zamykala expozici, připadla zrovna tak. Můj tatínek vždycky říkal, že "když se nechce, tak je to horší, než když to nejde". A víme všichni, že když "se chce" tak pak jde cokoli. Navíc kdyby všichni vždycky dělali jenom to, co lze, tedy jeli jenom ve vyjetých kolejích a nikdy si nedovolili udělat něco jiného, nebyli bychom již od počátku věků ochuzeni o spoustu pro lidstvo důležitých objevů?
Občas si na to vzpomenu a uvědomím si, že ten náš život je vlastně spíš k smíchu než k pláči. A i když je pravda, že se mi občas z něčeho brečet chce, radši se tomu všemu, sama sobě a dokonce i tomu vtipu o víně s chutí zasměju.
Pošlete odkaz na tento článek
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát,…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata,…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let.…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře,…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký…
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na…
Ukázkový úvodní text článku
Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v…
Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku…
Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva,…
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela,…
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo…
My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i…
Dnešek začal skutečně lahůdkově. V práci nás sedí šest - tři a tři…
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do…
Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o…
Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Příprava na Vánoce v naší rodině začíná koncem října. Obě snachy…
Bolelo to hodně a nakonec se ukázalo, že zákrok v ústní dutině…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Zatímco moje sestra žije aktivním životem pražského seniora,…
Den jako každý druhý s výhledem na krátkou práci v kanceláři,…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Každý máme nastavené možnosti a hranice, přes které už nejede vlak…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Řízením osudu jsem se ocitla v této životní etapě ve…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Vlastně to tenkrát před dávnými léty nebylo nic extra a on…
Když jsem se zamyslela nad svým životem, nemyslím si, že bych měla…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Ukázkový úvodní text článku
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Jako nadaný hypochondr historkami se zdravotní tématikou oplývám,…
O plnění svých snů jsem již tady psala. Trošku Vám je připomenu.…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
Nepatřím mezi ty, kteří se často zabývají svou minulostí. Možná…
A je to tady zase. Opět přicházejí vánoční svátky. A s nimi hodně…
Bylo po poledni. Čekala jsem na jedné pražské anonymní autobusové…
Všechno to začalo oznámením do poštovní schránky, kde se nám…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
Na Vánoce roku 2002 k nám do Kravař dorazilo, tak jako do…
Tohle přísloví mi říkávali Italové, když jsem jim vyprávěla nějaký…
Zásadní životní události? Třeba vlastní svatba, první…
Jejich podvody jsou natolik mazané, že zamotají hlavu i zdatným…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
Vánoce jsou u nás období neshod a nepohody. Můj…
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním…
Je spousta věcí, které člověk tak nějak ví, ale v reálném životě…
Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %