Pokud nevíte, co to SBV je, pak vězte, že jde o jeden z nejdelších válečných konfliktů v dějinách lidstva. Déle trvalo snad jen stoleté anglo-francouzské bojování ve 14. a 15. století a například chronicky známá válka třicetiletá ve století 17. už je proti SBV jen epizodou. Stálá Bleší Válka vypukla v první srpnovou sobotu roku 1975, kdy v jisté oddávací síni pojal Pepa za manželku pohlednou slečnu Květoslavu Blechovou z Moravské Třebové. První válečný výstřel padl už v oné síni, když čerstvá novomanželka položila svému vyvolenému otázku: „Miláčku, mohl bys mi laskavě vysvětlit, proč jsi své ano řekl tak potichu a váhavě?“

To, že Pepkova svatba byla souběžně zahájením systematického dobývání jeho dosavadního výsostného území, jsme my jeho přátelé pochopili brzy. Už při našem prvním seznamovacím posezení provedla Květuška veřejnou analýzu předchozího manželova existování a nekompromisně vyhlásila strategické cíle pro jeho existování následující. Oněmělí úžasem jsme si tenkrát vyslechli, jak ten chudáček Pepánek snídával jen kafe a v noci se naopak nacpával jako čuně („ale tomu je teď konec“), jak mu při vybrání ponožek stačilo jen je očuchat („ale tomu je teď konec“), jak mačká zubní pastu odprostředka („ale tomu je teď konec“), jak by nejradši dlabal svou milovanou rajskou omáčku lžící přímo z kastrolu („ale tomu je teď konec“), jak ještě za svobodna přišel dvakrát pozdě na rande do kina a jednou dokonce při filmu usnul, jak nosí peníze jen tak zmuchlané v kapse, jak má pořád upatlaný brejle, jak vulgárně huláká při fotbalu v televizi, jak nedávno nechal v předsíní stát složený mokrý deštník a neotevřel ho kvůli vyschnutí, jak…, ani nemá cenu všechno jmenovat, beztak přece byl s tím „teď už konec“. Když posléze Pepa s Květuškou naše shromáždění opustili, protože spěchali spolu vybrat a zakoupit ubrus do kuchyně („tak pojď už, miláčku, vždyť jsi mi to přece slíbil“), shrnul právě nabyté dojmy Karel: „Tak, volové, mám pocit, že si Pepča nasadil do kožichu hodně vostrou blechu.“

Poměry v Pepově manželství se rychle ustálily do podoby, kterou jsme očekávali a kterou věštil Karlův výrok. Květoslava nekompromisně ovládla veškeré bývalé Pepovy državy a on přešel do partyzánské fáze jednotlivých osvobozeneckých bitviček. Vypukla tedy Stálá Bleší Válka. Sice není krvavá a obě strany dobře znají zbraně i taktiku soupeře, nicméně boje jsou urputné. Uvedu konkrétní příklad: Pepek musí každý rok vyrazit z Květy souhlas, že může s naší starou partou jet v červenci na týden na Orlík na ryby. Výsledek je vždy předem nejistý a on své případné vítězství musí podkládat složitou strategickou činností už několik měsíců předem. Květuška totiž našemu tradičnímu sedmidennímu chlapáckému soužití, kdy bez dozoru k snídani jen chlemtáme kafe, kdy mačkáme pastu odprostředka, potravu zásadně dlabeme lžící a pokud možno přímo z konzervy (nejlépe v noci jako čuňata), čucháme k ponožkám, máme upatlaný brejle, vedeme vulgární debaty o fotbalu atd., naprosto nefandí. Takže Pepan si musí nejdřív pro vymámení propustky šikovně připravit terén, ale ne vždy se mu to povede. Například předloni mu Květa odstřelila veškeré záměry tím, že musel jet švagrovi Jarinovi do Moravské Třebové pomáhat stavět plot kolem švestkové aleje („ale, miláčku, to je přece s Jarinem dávno dohodnuté, laskavě mi vysvětli, jak jsi mohl zapomenout“). Letos s námi byl a tentokrát dostal opušťák prý bez větších problémů. Strategicky jsme mu pomohli – mohl totiž Květušce předložit naše kolektivní rozhodnutí, že výměnou za jeho účast na Orlíku pojede celá parta v srpnu píchnout Jarinovi se sklizní švestek. Mimochodem, byli jsme tam a vůbec nelitujeme, neboť Jarin značnou část produkce aleje transformuje do tekutého stavu.

Včera jsem náhodou Pepka potkal ve městě a skočili jsme na rychlé pivko. Kecáme o tom, jak byl letos Orlík príma, když vtom jsem se neudržel a pustil si hubu na špacír: „Hele, tývole Pepane, neměl bys bejt takovej srabák a věčně škemrat u Květy o dovolení. Prostě si konečně doma dupni, že Orlík je svatej a o tom se nediskutuje.“ Rozjasnily se mu oči, vzpřímil se na židli a pevným hlasem pronesl slova, která jsem nečekal: „Kamaráde, ty i kluci víte prd. Já už před svatbou věděl, že Blecha je jako břitva a budeme doma tvrdě válčit. Jenže já se na to těšil a furt mě to baví. S měkkejma babama je totiž nuda a berou si je jenom srabi. Květa je největší výhra v bitvě mýho života.“