Vánoce jsou za dveřmi

Rodina

Vánoce jsou za dveřmi

Datum: 8. 12. 2023

Diskuze: 21

Ilustrační foto: Unsplash

Jak je možné, že dříve nebyla reklama jako již dnes od listopadu, žádné velké nákupy, a přesto ty Vánoce byly tak nádherné. Ono to má všechno něco do sebe.

I ten konzumní život je napínavý; obchody se předhánějí, kdo vytvoří lepší předvánoční atmosféru, a kdyby na sůl nebylo, Vánoce musí být ve vší parádě. Jaké to bylo u nás doma v letech, když jsme byli ještě dětmi?

Těšení na Vánoce bylo spojeno s tajemstvím a téměř detektivním hledáním dárků. Nevím, proč jsme to dělali, když překvapení je tak příjemné!
Na Štědrý den se nešetřilo uhlím. Zatopilo se ve všech místnostech a bylo útulně. Stromeček byl v ložnici a později jsme ho s bratrem Oldou strojili tak, aby to mladší sestřička neviděla. Byla malá a my jí chystali překvapení.

Teplo, vůně cukroví a připravovaného jídla! Já měla na starost bramborový salát, a to jsem si fakt vychutnávala. Dělala jsem ho několik hodin. Prostě byl vánoční a musel být lepší, než kdy jindy.

Večeřeli jsme v obývacím pokoji u kulatého stolu a už jsme se nemohli dočkat. Vždycky to byly dárky dosti praktické; svetry, rukavice, šály, tepláky, ale přesto se tam našla knížka, památníček nebo moje první manikúra. Je pravda, že to byly často knihy sovětských autorů jako třeba Žil jsem na Čukotce, Čuk a Gek nebo Patnáctiletý kapitán. Mamince jsme kupovali šeříkové mýdlo a Živé květy - to byla voňavka. Když jsem jednou dostala lyže, druhý den už jsem je zkoušela u lesa na stráni. Zajímavé je, že člověk má tendenci všechno přikrašlovat, zvláště to, co bylo dávno. A tak se vidím, jak běžím domů unavená, promrzlá a šťastná. Tma, sníh, ticho, klid. Mimochodem, nedávno jsem do těch míst po letech zavítala a na té stráni je plno nových rodinných domků.

Když jsme byli starší, chodili jsme s bratrem do kostela na ranní mši. Nechali jsme se brzy vzbudit, pořádně se oblékli a šli. Byl to pro nás zážitek pochodovat za tmy dědinou až k našemu drnovickému kostelíku. Jedny Vánoce jsem dokonce zpívala i sólo „ na khóru“. To si paní Jašková zvala domů pár dětí, které uměly zpívat, nacvičila s nimi koledy, nu a já potom na Boží hod ráno v kostele pěla „V Betleémě, ve chleévě, ležíí tam na seéně.“ Pára mi šla od pusy, nohy zábly, ale zpívala jsem jako o život.

Jednou dostala naše mladší sestra pod stromeček knížku „ Kocour Mikeš“ od Josefa Lady. Maminka jí každý večer četla jednu kapitolu a poslouchali jsme i my s bráchou, i když jsme byli na takovou četbu už dost staří. Dnes, když vidím někde útržky z Mikeše nebo Ladovy obrázky, nemohu si nevzpomenout na ty chvíle, které se staly krásnými až po letech.

Nejsmutnější Vánoce, které jsem v životě zažila, byly ty první bez maminky. Zemřela v listopadu a já převzala po ní štafetu. Snažila jsem se udělat všechno jako ona. Se sestřičkou jsme napekly několik druhů cukroví a na Štědrý den připravily vše tak, jak má být. Tatínek pomáhal. Vzpomínali jsme na bratra, který byl na vojně, co on tam asi chudák bude večeřet!

K večeru se otevřou dveře a tam stojí vojáček, náš brácha. Za dobré výsledky u tankistů dostal na poslední chvíli propustku. To bylo radosti!

Šli jsme všichni na hřbitov za maminkou a pak, pak šel život dál. Ty každodenní starosti o někoho jiného přebíjí ten žal, který nelze snášet dlouho. Jde to tak „cik cak“, od smutku po klid, až nakonec ten klid převládne.

| Můj příběh | Poslední soutěž 2023 | Vánoce

Autor: Libuše Münsterová

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

21 komentářů

Miloslava Richterová 12.12.2023 18:36

Moc pěkné vzpomínání, díky.

Lenka Kočandrlová 12.12.2023 15:43

Knihu Žil jsem na Čukotce od Sjomuškina jsme měli doma,četla jsem si ji v mladosti několikrát,bylo to velmi zajímavé. Tuhle jsem na ni narazila v nějaké knihobudce,tak jsem si ji tam vzala a doma přečetla. Znovu jsem si připomněla,jak se dříve žilo a jaký pokrok se udělal.

Libuše Münsterová 12.12.2023 08:02

Děkuji za krásné komentáře a přeji všem hezké Vánoce.

Hana Rypáčková 10.12.2023 14:11

Moc hezké vzpomínání..

Eva Kopecká 10.12.2023 09:17

Čím je člověk starší, tím víc asi na ty svoje dětské Vánoce vzpomíná. Na smrček v domku babičky a dědy, na kterém plály obyčejné svíčky a visely krásné staré ozdoby, které už dneska nikdo nemá. Žabka na žebříku, kominíček, hvězdičky ze skleněných trubiček a korálků. Na přestávky v televizi s hudbou a motivem vánočních stromků a zasněžených horských potoků. Na ořechy v krabici na půdě. Na topení v doopravdickych kamnech. Na vánoční návštěvy dědy, když už babička nebyla. Jako dospělá jsem mu stromeček nazdobila a od něj položila dárečky. Říkal, že se na ně těší a rozbalí si je po návratu od našich. Není vánočních svátků, kdy bych si na toho dědu nevzpomněla. Taky jsem si jednou udělala výlet s přespáním k příbuzným na vesnici. Byla zapadaná sněhem, Špaly jsme se sestřenicií u stromečku. Jsou to takové střípky, na které člověk nezapomene, dokud mu to myslí. A taky a tu radost, když pod stromečkem byla knížka. A byla tam vždycky. Byli jsme tři děti, peněz nazbyt nebylo. Byt jsme měli malý, schovat dárky byl problém. Ale ty Vánoce měly i přes levné dárky kouzlo, které má člověk pod kůží. Domky s čepicí sněhu, a každému se kouřilo z komína. A taky pohádku, kterou jsem dětem ve školce vždycky četla ...O vánocích, které nechtěly být. No...letos jsem ty přípravy vzala svědomitě. Jak jsem něco koupila pro děti, šlo to do papíru. A vzhledem k tomu, že i přes důchod mám ten čas poměrně vyplněný, se mi to za ty dva týdny sakra bude hodit!

Oldřich Čepelka 9.12.2023 18:45

Zážitky nemusí být vždy pěkné,důležité je, že jsou silné. Při četbě jsem si vzpomněl na svůj aforismus. "Dokud neznáte celý příběh svého života, můžete se mu jen smát." 12. prosince na setkání i60 v Praze přivezu celou knížku aforismů, baví mě je psát jako mě baví poslouchat a vyprávět příběhy.

Danka Rotyková 9.12.2023 16:56

Vzpo ínala jsem s Vámi, děkuji.

Anna Potůčková 9.12.2023 16:02

Moc hezky napsaný článek a krásné vzpomínky. A když už je v článku zmíněný kostel, tak tam jsme chodili pravidelně a moc se těšili na mší na první svátek vánoční. A proč? Protože se každoročně v tento svátek zpívala Tichá noc a kostel přímo těmito tony burácel. Nebylo snad člověka, který by nezpíval. Bylo to nádherné. A i vzpomínané hledání dárků si také moc dobře pamatuji. Občas se něco našlo, ale nechalo na místě bez doteku :-).