Proč? Píšeme většinou to, co bychom si přáli. Nikoliv skutečnost. Slova mají velkou sílu. Mohou zranit, ale i pohladit. Vyjadřují také povzbuzení a naději. V psaném jazyce se také lépe lže, než to říkat do očí. Dávat sbohem mailem, SMS nebo na papíře je snadnější, než to vyslovit v „tváří v tvář“.

Slova jsou velmi devastována na seznamkách, kde se lidé dělají lepší. Je efektivnější naživo sdělit: „líbíš se mi/nemám zájem. Dilema voníš/nevoníš je ihned vyřešené. Beze slov. Vy to nevidíte, necítíte, spíše si ho podle slov vybásníte. Hlavně ženy. Potom jsou zklamané nebo si špatně vyberou. Muži a kluci, mazlete si na lavičce s jejími culíčky, než ve virtuálním světě se slovíčky.

Pokud někomu píšeme, tak ho nevidíme. Nemůžeme vnímat jeho gesta, výrazy. Neslyšíme tón hlasu. Nevidíme gestikulaci. Nemáme zpětnou vazbu. Trochu se za psaním schováváme. Má to, ale i své výhody. Při psaní si rozmyslíme, co tam napíšeme. Používáme víc rozumu a méně emoce. Můžeme toho napsat víc než říct. Také je důležité, že než to odešleme můžeme to blbé opravit. Vyslovené nikoliv. Něco nádherného je napsat milostný dopis, poděkovat rodičům, kamarádům i dalším lidem. Někdo se třeba stydí vyjádřit své city ústně, tak to sdělí přes psaná slova.

Co je na psaní kouzelného? Nenahraditelného? No přece fantazie. Utíkáme ke knize, když nám není dobře nebo jak bychom chtěli, aby to mělo být. Vzpomínám na svou milovanou babičku, která po těžké práci před spaním si otevřela útlou červenou knížečku ze známé edice „Červená knihovna“ a ponořila se do příběhů, kde vše končí dobře jako v pohádkách. Možná si tím odlehčila. Svůj život měla složitý. Snít je příjemné. Venku prší nebo mrzne. Mám volný čas. Uvařím si čaj s medem a citronem. Rozevřu knížku. Hledám pointu. Jako bych to psaní prožíval. Jsem v Americe, Africe hned ve Skandinávii. Nebo někde jinde. Hltám z knih moudrá slova, poučení, rady. Skutečnosti, které povzbuzují, ale také varují.

Mám dar slovíčka krásně zohýbat, ale stojím pevně na zemi. Miluji fantazii, ale řídím se rozumem. 

Slovo na závěr. Každý ať si čte, na co má chuť. Hlavně, ať je mu z toho dobře na duši.