Když v roce 1985 manželovi rodiče zabíjeli prase, tak i se svým bříškem, v němž jsem nosila dceru, jsem se této zabíjačky zůčastnila a při ní pomáhala. Zabíjačka se konala na začátku prosince a já měla první termín porodu 31. prosince. Takže zbýval  ještě celý měsíc do porodu a přiznám se, že jsem z tohoto datumu předpokládaného porodu neměla žádnou radost.

Nechtěla jsem na Silvestra být v porodnici a vstupovat do Nového roku bez manžela. Když byla ona zminovaná zabijačka, tak nejen zůčastněné ženy, ale i chlapi při pohledu na můj břišní "buben" říkali, že své břicho mám ještě dost vysoko, a že to opravdu na porod vypadá v daném termínu. Nepotěšili mě svými předpověďmi. Bylo to mé první těhotenství, takže mě nezbývalo nic jiného, než čekat, až se malá ozve a bude chtít na svět. Co jsem mohla, jsem konala, postavila jsem se i v tomto stavu ke každé práci. A jak už to u žen bývá, tak na Vánoce gruntují, pečou, nakupují dárky apod. Nebyla jsem vyjímkou. Chtěla jsem mít s manželem krásné a spokojené Vánoce, které měly být posledními bez rodičovských povinností. A tak jsem umývala okna, stírala prach, věšela záclony, zdobila cukroví, a pak i s břichem stírala podlahu. To všechno jsem stihla do 17. prosince.  

Tohoto dne již v noci ze 16. na 17. prosince mě pomalu začala odtékat plodová voda a předvečerem se dostavily kontrakce. Doma kromě tchána nikdo, tchýně byla v kravíně, manžel na odpolení směně ve fabrice. Co teď? Doma telefon nebyl, ale naštěstí jsme měli skvělé sousedy s telefonem, tak jsem svého tchána požádala, aby mě k nim šel zavolat sanitku, že budu rodit. Snad tak nikdy nepospíchal něco vyřídit, jako v tomto případě. Netrvalo dlouho, a sanitka přijela, já popadla nachystanou tašku a už se fičelo v sanitce do porodnice. Během této doby sousedé také zavolali manželovi, že již jedu do "Říma". A tchán hned šel novinu sdělit sousedovi, který byl spolupracovníkem mé maminky. Moje maminka se tuto zprávu pak dověděla 18. prosince ráno při nástupu na dílnu. To už byla babičkou.

Moc času na mou přípravu k porodu sestřičky a lékaři neměli, dcera se narodila půl hodiny po mém příjezdu do porodnice. Porod byl rychlý a bez nějakého velkého trápení se na "hekárně". Byly menší komplikace, ztratila jsem více krve a musela jsem dostat transfúzi krve. Když mě ráno sestřičky požádaly, abych zkusila vstát, tak jsem se složila na vedlejší postel. Naštěstí tam byla a já neomdlela na zem. Tak mě položily zpět na mou postel a nechaly mě do oběda ležet. Na oběd už jsem pak vstala a začala normálně fungovat. V tuto chvíli jsem se už mohla radovat ze své krásné prvorozené dcery Aničky. Krásně pila mé mlíčko, měla slabou dětskou žloutenku a celkově prospívala. Když mě sestřičky řekly, že Aničku budu mít na Vánoce doma, byla jsem velkým štěstím bez sebe. To se nedá popsat. 

A tak 23. prosince odjíždíme z porodnice domů a s námi v sanitce sedí ještě 2 starší paní a koukají na ten maličký uzlíček v mé náruči. A jedna z nich mně povídá, že si vezu nádherný vánoční dáreček pod stromeček. Prý rodila ve svém životě 4krát a ani jednou ji to nevyšlo na Vánoce a mě že se to podařilo hned na poprvé.

Když jsem si svou novorozenou dcerušku Aničku vezla domů, bydleli jsme ještě u manželových rodičů a všichni před domem netrpělivě na náš příjezd čekali. Připadala jsem si skoro jako princezna, jak nás vítali Ti nejbližší. A když jsem došla s maličkou dovnitř, vše už doma bylo vánočně připraveno. Co jsem nestihla já, tak dokončil manžel se svou maminkou, kterou jsem měla moc ráda a moc jsme si rozuměli. Stromeček byl nastrojený, lůžka převlečená a nikde žádný prach. A hlavně bylo krásně teplo v celém našem bytečku.

A Štědrý den? Ten je nezapomenutelný. Při společné večeři jsme u sebe měli i maličkou Aničku, všichni u stolu jsme byli naměkko a všichni štastní, že do našeho domu se narodil takový Ježíšek, i když to byla holčička. Rodina mě nenechala skoro nic dělat, mou starostí prý má teď být jen starost o Aničku a o sebe, když jsem šestinedělka. A pod stromečkem jsem našla kromě jiných dárků také dárek za dceru - krásný zlatý řetízek s přívěškem srdíčka.

Uznejte sami. Můžou být krásnější Vánoce, než je nový život v rodině? Anička už je sama maminkou 3 dětí a z jejího života máme radost. A hned po dalších Vánocích v lednu přišla na svět naše druhá milovaná dcera Jarmila, která má stejné jméno jaké měla babička (maminka mého manžela). I ona má 3 děti.