Pořád mluví jen o vnoučatech.

Chlubí se tím, že syn postavil barák.

Vypráví mi stále o rodině, já ji přitom vůbec neznám, nezajímá mě to.

Tato slova se dají poměrně často slyšet mezi lidmi vyššího věku. Sejdou se na setkání spolužáků a o čem tam nejvíce hovoří? O rodině, o dětech, o vnoučatech. Všichni vytáhnou fotky a líčí ostatním, že právě jejich pravnoučátka, vnoučátka či děti jsou nejlepší, nejchytřejší a nejhodnější ze všech.

„Třikrát jsem byl na rande. Každá z těch žen mi vyprávěla o vnoučatech. Dost mi to lezlo na nervy. Co je mi do toho?“ říká pětasedmdesátiletý Zdeněk.

Pokud někdo rodinu nemá nebo s ní nemá dobré vztahy, může se cítit v takové situaci nedobře. Nicméně pro většinu lidí se ve vyšším věku stává rodina nesmírně důležitá, je přímo středobodem jejich života. A je to dobře. Právě fungující mezigenerační vztahy jsou jedním z nejdůležitějších faktorů, které ovlivňují takzvané dobré stárnutí.

Potvrdilo se to v rozsáhlém průzkumu, který prováděla pojišťovna a penzijní společnost NN v jedenácti zemích světa prostřednictvím akademiků v čele s Colinem Sandersem, členem Mezinárodního centra pro dlouhověkost.

Vyplynulo z něj například, že osmdesát sedm procent Čechů považuje rodinu za zdroj radosti. Ve věku mezi 18 a 34 lety označilo rodinu rozhodně za radost 41 procent respondentů a 40 procent se přiklonilo k odpovědi, že „spíše ano“. Ve věkové kategorii nad 65 let je rodina rozhodně nejdůležitější zdroj radosti už pro 56 procent lidí a dalších 40 procent řeklo, že „spíše ano“. Pouze dvě procenta uvádí, že ne, zatímco mezi mladými takto odpovědělo deset procent.

„Je to přirozené. Když jsme v produktivním věku, tak to, co nám dělá radost, jsme my, naše úspěchy. Jsme pyšní na to, že jsme dostudovali, že jsme se někam posunuli, že jsme postavili dům. To jsou naše radosti,“ vysvětluje psycholog Tomáš Vašák a dodává: „Ale ve starším věku začneme tyto radosti prožívat skrze rodinu. Máme radost, že vnučka udělala maturitu, že se vnuk dostal na vysokou školu… To nám přináší radost, pocit štěstí. I když jsou senioři aktivní, vypadají dobře, mají své životy, přesto se vnímání radosti ve vyšším věku mění, zažíváme ji pak skrz potomky. Je to takové naše prodloužení do budoucnosti.“

Lidé zabývající se studiem jevů souvisejících se stárnutím se jednoznačně shodují, že udržování kvalitních mezilidských vztahů je jeden z nejdůležitějších faktorů pro to, aby člověk prožíval dobré stáří.

„V České republice je ve srovnání s jinými zeměmi velký podíl péče v domácím prostředí. Pečující se často vzdá práce, aby se mohl starat o staré rodiče. A když jsme se ptali pacientů, o které někdo pečuje, o co mají zájem, často zmiňovali, že by chtěli pečujícím ulehčit. Uvědomují si, jak je role pečujících náročná, váží si jí,“ uvedl Michal Korejs, produktový manažer pojišťovny NN, jeden z expertů, kteří průzkum analyzovali.

Udržujte vztahy s rodinou, klidně i se vzdálenějšími příbuznými, se kterými si rozumíte. To radí většina expertů v rámci takzvané přípravy na stáří. Ne vždy ale platí, že člověk, který nemá děti, musí ve stáří skončit bídně, zatímco žena, která jich vychovala pět, bude zákonitě opečovávána celou rodinu.

Tady je zkušenost osmdesátileté Milady: „Děti nemám, manžel mi zemřel před dvaceti lety. Uvědomila jsem si, že kdyby se mi něco stalo, nemá mi ani kdo uvařit čaj. Trošku cíleně jsem zkusila napsat svým dvěma sestřenicím. Kdysi jsme často společně trávily dětství u babičky, pak nás osud rozdělil, ale vždy jsme si rozuměly. Všechny žijeme v Praze. Vyměnili jsme si pár mailů, sešly jsme, zjistily jsme, že si pořád rozumíme. Teď si pomáháme, když je třeba. Dcery jedné z nich jsou skvělé, když něco potřebuju, pomůžou mi, vozí mě jednou měsíčně na velký nákup. Vždy jim říkám, že jsem se na ně cíleně nasáčkovala, protože mě pojal děs, že budu ve stáří sama. Smějí se a říkají, že jsem udělala dobře. Přepsala jsem na ně svůj byt a mám radost z toho, že aspoň vím, že si věci po mě někdo převezme. Jednu dobu mě trápilo, že nemám děti, ale teď si myslím, že člověk může mít radost i z jiných příbuzných, že stejně jde hlavně o to, aby si lidé rozuměli.“

Takže, až někdy budeme mít pocit zmaru z mnoha článků popisujících špatné mezigenerační vztahy a neshody v rodinách, vzpomeňme si na výše zmíněný průzkum. Ano, příbuzní mohou být protivní, nemožní a nesnesitelní, ale člověk se může dostat do situace, kdy potřebuje pomoct. A pak se klidně může ukázat, že tupě zírající vnuk s drátem v uchu a potetovanou rukou je vlastně ochotný a milý kluk, který babičku odveze k lékaři, nakoupí jí a večer telefonicky zkontroluje, jestli je v pořádku.