Od tohoto názoru Pavla nehodlá ustoupit ani pod palbou našich zásadních argumentů. Mohutně ji přesvědčujeme, jak jsme my lidští samci duševně různobarevní, jakou má každý z nás jedinečnou a širokou paletu vlastností, schopností a motivů k jednání a individuálních reakcí, ale ona na všechno jen stereotypně odpovídá: „Blbost, jste normální dvoupoloháci!“

Nejrozčilenější z Pavlínčina striktního rozškatulkování je Aleš: „Jak tohle vůbec můžeš říct? Vem si za příklad třeba mě. Každej ví, že jsem ďábelsky tvrdej chlapák, ale nikdo už netuší, že kapra na Vánoce praštit paličkou nedokážu. Anebo si vem to, že tady mi chlapi při mariáši nadávaj do blbců, ale v práci platí, že jsem nejfikanější machr na broušení vrtáků. A to už vůbec nemluvím o tom, jak dokážu bejt hodnej na tchýni, přestože bych tu bestii nejradši zardousil, nakrájel na plátky a zakopal na skládce radioaktivního odpadu. Tvůj pohled je zkreslenej, protože všichni tři tví bývalí manželé se tě tak báli, že si netroufli rozvinout vlastní osobnost.“

Kdepak, vše marno, Pavla je jako příslovečná zeď, na kterou Aleš marně hází luštěniny. Navíc získává posily. „Je to tak, jste dvoupoloháci,“ přidává se k ní Jaruna, „Například tady Pepa a támhle Kája. Pepík je shromažďovač předmětů a Karel zase jejich vyhazovač. Pepa si dotáhne domů kdejakej krám, kterej někde najde nebo ukořistí, zatímco Kája má největší radost, když se může něčeho zbavit, něco vyhodit, prostě to odstranit ze svého života. A na tyhle dvě kategorie se dělíte vy chlapi všichni, neznám žádného, který by byl remízou mezi nimi. Samozřejmě skupina shromažďovatelských kramářů a vetešníků má mezi vámi naprostou většinu.“

Nerad to přiznávám, ale Jaruna má v tomhle pravdu a pro svou argumentaci si tentokrát vybrala fakt typické případy. To, že Pepík je chronický shromažďovatel a přechovávač všeho možného potřebného i nepotřebného si ověřuji kdykoliv ho navštívím. Jeho byt ze všeho nejvíc připomíná sklad prodejny se smíšeným zbožím či depozitář bleších trhů. Najdete tam věci netušené, jak říká klasické úsloví „od hřebíku po lokomotivu“. A Josef je mezi nimi šťasten, láskyplně je spravuje, kochá se myšlenkami, kterak je dobré všechno tohle vlastnit a kterak by se to všechno ještě někdy mohlo k něčemu hodit. Jeho psychika je opravdu jednoznačně nastavena do polohy materiálního multishromažďovatelství, měli byste třeba vidět jeho zářící očka, když se u něj v ulici ocitne magistrátní kontejner, kam občané mohou odnášet dosloužilé a nepotřebné předměty. To si okamžitě po setmění připne baterku čelovku (má jich doma osm) a vydá se systematicky prohledávat nahromaděné poklady.

Karel je Pepův pravý opak, je to zarytý předmětový minimalista. Dokonce se nebojím nazvat ho materiálním asketou. Jeho absolutní rozkoší je skoro nic nevlastnit a všemožných věcí se pokud možno zbavovat. Ocitnete-li se v jeho garsonce, máte pocit, že vás právě šoupli do strohé vězeňské cimry pro nenapravitelné gaunery. Veškerý inventář tvoří výhradně objekty nezbytné k holému přežití – žádné obrázky na stěnách, žádné záclony na oknech, jedna židle jeden stůl jedna postel, jedna skříň. Jediným nadstandardem je květináč s tchýniným jazykem na okenním parapetu. Kája tvrdí, že odstraňování předmětů z vlastního životního prostoru ho činí svobodným orlem kroužícím na azurovém nebi. Dlužno ovšem říci, že někdy to ten svobodný orel poněkud přežene. Tuhle jsem ho například potkal, jak si jde do železářství koupit kuchyňské struhadlo. Položil jsem mu naivní, leč logický dotaz: „Ty nemáš struhadlo? Ale vždyť si furt klohníš bramboráky, tak čím teda strouháš brambory?“ Odpověď mě vlastně ani moc nepřekvapila. „No právě, já jsem si dlouho bramboráky nedělal, tak jsem struhadlo vyhodil. Ale teď jsem na ně dostal chuť.“ Napadlo mě, že přece nemusí nové struhadlo kupovat, stačilo by zavolat Pepovi, ten jich má určitě nejmíň osm, ale radši jsem mlčel.

Leč vraťme se k zásadní otázce, vyslovené Pavlínkou a Jarunou. Jsme my chlapi opravdu tak jednoduchými dvoupoloháky? Nevím, budu o tom přemýšlet. Moje odpověď vlastně záleží na tom, jestli patřím do kategorie odmítačů ženských názorů nebo do kategorie jejich schvalovačů.