Vzpomínky na Vánoce bývají veselé, ale jsou i výjimky. Můj nejhorší Štědrý den jsem zažil na vojně. Po dvouměsičním přijímači v Plzni, kde jsme zažívali krutou šikanu, jsem se stěhoval právě o Štědrém dni do vesnice u Prahy. Už cesta přeplněným vlakem nebyla jednoduchá, protože u Kladna tenkrát probíhal zátah na vraha Mrázka a já budil pozornost samopalem a velkým batohem, z kterého čouhalo ramínko. Na nástupišti na Florenci jsem potkal dva kamarády, kteří jeli domů a sváděli mě, abych jel s nimi, což bych nejraději udělal.

Když jsem dorazil k vojenskému baráku na konci vsi, čekal jsem řev a povely, ale to se nekonalo a když jsem se nahlásil veliteli jako nový řidič, ten jen mávl rukou a odešel za rodinou. Kupodivu mi vojáci tykali, ukázali mi skřínku a kavalec a já začal vybalovat. Ale svobodník mě zavedl do skříňového náklaďáku 150 metrů od baráku, abych vystřídal službu na oběd. Posadil mě před malou ústřednu a dal mi instrukce, že kdyby zavolali z letiště, mám okamžitě volat na barák, zapnout radar a že mi přinesou oběd.

Styděl jsem se, že ústřednu neumím obsluhovat, natož zanout radar a tak že se zeptám při obědě, ale ten se prostě nekonal. Nepřátelsky jsem si prohlížel ústřednu a modlil jsem se, aby nikdo nevolal. Čas se nekonečně vlekl, sešeřilo se a měl jsem čím dál větší hlad, protože jsem naposledy snídal v Plzni. Když jsem otevřel dveře, z osvíceného baráku se ozýval zpěv, ale já se bál opustit náklaďák. Hlad a únava způsobily, že občas jsem klímnul a vzpomínal na Štědrý den doma. Teprve ráno v sedm mě vysobodil svobodník a omlouval se, že trochu slavili a úplně na mě zapomněli. Dopotácel jsem se na barák, hned popadl krajíc chleba, svalil se na kavalec a probudil se ve tři odpoledne, doklidil si věci a napsal domů novou adresu.

Po večeři nastalo to, na co jsem byl zvyký, řev nástup na chodbu. Stálo nás tam dvanáct a z kanceláře vyšel nadporučík se staršinou a po hlášení mě začali podivně zpovídat. Tak vy jste ten nový řidič a umíte jezdit? Umíte couvat s náklaďákem? Už jste někoho předjel? Umíte troubit na trubku? A troubit autem? A když nadporučík zařval: Vopařil, když stojím v pozoru, nešťourám se v nose a zadku! Tím představení skončilo a nadporučík mě poplácal po rameni a sdělil, že nejsou lampasáci, jen si vypůjčili kabáty a tak to tady nechodí. Tím jsem se dostal mezi bezvadné kamarády a první rok se nám krásné vojančilo a i po více jak 70 letech s jedním spolubojovníkem zavzpomínáme.