Přihlásím se do jógy.
Přestanu jíst sladké.
Konečně použiju trekové hole, které mi leží ve skříni.
Budu méně kritická k vnoučatům.
Začnu si šetřit na dovolenou u moře.

Výsledek?

Místo odpoledne stráveného na kurzu jógy koukám doma do počítače.
Nakoupila jsem dortíky, vždyť přijdou kamarádky na návštěvu.
No na výlet jsem zatím trekové hole nevzala, však je zatím zima, prší.
Bože, to mě ti malí lumpové zase naštvali.
U moře jsem už byla několikrát, nač bych tam jela, stejně teď na ně nemám, ani nevím, kde se zase ty peníze rozkutálely.

Takto zpravidla končí novoroční předsevzetí. V únoru už ani nevíme, jaké byly.

Přesto si je dáváme znovu a znovu. Mladí stejně jako staří. Na jedné straně na tom není nic špatného. Na straně druhé je – tím, že je neplníme, pak podléháme frustraci, pocitu, že selháváme, vyčítáme si to.

„Žádné speciální datum ideální pro životní změnu neexistuje. Jde především o to, aby člověk změnu chtěl udělat a je úplně jedno kdy,“ říká psycholog Tomáš Novák.

Takto popisuje na svých stránkách v textu týkajících se novoročních předsevzetí psycholog Daniel Špok: „V psychologii známe fenomén vyčerpání vůle, kdy zaváděním nového chování do našeho života snadno vyčerpáme svou vůli, tedy pozornost, snahy, mentální energii. Vytváření nového zvyku nebo zbavování se nežádoucích návyků je situace, kdy se musíme znovu a opakovaně postavit proti naučených, zautomatizovaným a nežádoucím způsobům našich rozhodování. Ne jednou, ale stokrát, tisíckrát musíme nepodlehnout automatickému impulzu, ale udělat něco jiného. Nedáme si cigaretu, nezůstaneme déle leže na gauči, nezůstaneme v neplodné hádce a podobně. A to si vyžaduje enormní zdroje naší vůle.“

Snaha dávat si předsevzetí a pak je plnit je náročné, vyčerpávající. Je to velká zkouška. Proto se předsevzetí snadno dávají, ale mnohem hůře dodržují. Největší nesmysl je dávat si předsevzetí hned několik. A takových mistrů je mnoho.

„Moje žena každý rok 1. ledna položí večer na stůl salát, následující den ráno nějakou hnusnou neslazenou kaši a pak nám rozmixuje ovoce. Oznámí, že odteď budeme každé ráno pít smoothie a večer jíst salát. Když to bylo poprvé, znejistěl jsem, ale teď už vím, že pokaždé to za týden skončí,“ říká se smíchem šedesátiletý Petr.

„Naše máma každý rok celý leden běhá. Jen tak lehce, kondičně, v podstatě jde o rychlou chůzi. Nikdo moc nechápeme, proč v lednu, když je zima, někdy dokonce led, sníh. Ona říká, že se chce na léto dostat do kondice, takže musí začít v lednu zlehka, aby se do běhu mohla na jaře ponořit pořádně. Jenže vždycky to nějak vyšumí a v létě už zase s tátou opékají buřty a popíjejí víno. Loni si k běhu přidala i kurz angličtiny. V tom vydržela do dubna. Pak řekla, že když je venku hezky, nebude přece sedět někde večer na kurzu,“ vypráví jednačtyřicetiletá Marcela.

Potíž je v tom, že lidé, kteří předsevzetí nedokážou dodržet, jsou zpravidla naštvaní. Mají pocit, že selhali, cítí se pak slabí, jsou zklamaní.

„Byly doby, kdy jsem každý leden přestával kouřit. K tomu jsem si vždy dal dietu. A taky jsem si slíbil, že konečně manželce upravím zahradu, jak si přála. Kouřím dodnes, přibírám každý rok nějaké to kilo a manželka před dvěma lety zemřela. Pokaždé, když jdu zahradou, stydím se, že jsem jí její přání vysekat staré keře a nasadit růže, nesplnil. Jsem naštvaný sám na sebe, připadám si, že jsem selhal v mnoha směrech. Prostě jsem líný, neschopný se překonat,“ říká třiasedmdesátiletý Roman.

Pokud bychom se zeptali psychologů, zda je vhodné si novoroční předsevzetí dávat, naprostá většina odpoví, že ne. Psycholog Jiří Brančík má jasno: „Dávat si novoroční předsevzetí je hloupost. Věřit, že nám vstup do nového roku nějak pomůže nastartovat změnu, je naivní.“

Tak neuškodí si na to vzpomenout, až někoho napadne, že první lednový den je ideální k rozhodnutí přestat kouřit, pít alkohol, jíst sladké, začít se hýbat, hubnout, cvičit, vzdělávat se… A úplně nutné je vzpomenout si na to, pokud někoho napadne, že by snad od 1. ledna měl zkusit toto všechno dohromady a najednou.