Jako mladý jsem si říkal: „Osmdesát by mi stačilo“. Je mi čerstvě sedmdesát. Plánuji aspoň deset let dopředu. Proč? Nechci ani den promarnit.

Nečumím na přitroublé seriály, neřve mi doma studio „Šlágr“. Nečekám na oběd, nebo kdy bude večeře. Otevřu knížku. Každý den se jdu projít. Aktivně sportuji. Dnes nebylo hezky, ale přesto jsem šel mezi lidi. Můj den byl podle mě naplněn. Mám z toho dobrý pocit. Někde jsem četl, že dělali výzkumy, čeho lidé na sklonku života nejvíc litují? Je to promarněný čas. To, co se nikdy nevrátí. Na posmrtný život nevěřím, tak si ho užívám. Můj ošetřující lékař v diabetické poradně mi povídá: „Vy máte nemocí.“ „Ano pane primáři, ale právě prožívám jedno z nejšťastnějších období mého života.“ Sestra se smála. Jenže je to opravdu pravda.

Snažím se, nejsem líný pro krok. Chtěl bych rozdat kolem sebe radost. Letos jsem seknul s prací. Šest a půl roku jsem dělal navíc. Pracoval jsem 53 let. Přihlásil jsem se jako dobrovolník do nemocnice. Budu číst pacientům, dělat jim společnost. Dětem, starým a nemohoucím. Určitě to nebude prázdný den, když tam s nimi 2x týdne pobudu. Hltám ještě vědomosti, příběhy z knih. Píši, co se mi líbí a s čím nejsem spokojen.

Dnes jsem telefonoval se spolužákem. Prý si výborně zatancoval. Ještě na pár hodin pracuje. Měli vánoční večírek, tak provedl mnohem mladší kolegyně. Takového večera také není škoda. Příští rok chci zvládnout Orlí stezku v polských Tatrách. Je to nejnáročnější cesta v celých Karpatech. Za sto let tam zahynulo 140 osob. Závratě nemám a doufám, že to zvládnu. Když ne, tak odejít na horách nebo na hřišti by se mi líbilo.