Kde jsou ty časy, kdy se rok táhl a nebral konce? Dneska mi čas běží jako splašený a odpočítává poslední dny letošního roku. Jaké je mám? S uspokojením mohu říct, že takové, jaké si je udělám.  

Na konci roku v našich končinách není po zimě se sněhem ani památky. Těsně před vánocemi jsme se s manželem rozhodli vyjet hledat sníh výše do středohorských kopečků. Vybrala jsem pro výlet Lucemburský kopec s rozhlednou a tuším že jedinou středohorskou sjezdovkou pod ním. Ve škarpě jsme cestou zahlédli zbyteček sněhu a bílý koláček s tvarohem na cestě k rozhledně. Jezdit na sjezdovce by se dalo tak jedině po trávě. Zastavili jsme se v Ploskovicích a zašli do zámeckého parku pobavit se s místními pávy. S kamarádkou jsme se vypravily za vánoční náladou do Prahy a podívaly se za Pražským jezulátkem a na vánoční výstavy do Botanické zahrady UK a Betlémské kaple. 

Rodinné vánoční svátky prošly tradičním způsobem v kalupu a s potěšením musím říci, že nemoci se nám letos vyhnuly a byli jsme v plném počtu. 

Se znepokojením jsme ovšem sledovali rychlé tání předvánočního přívalu sněhu na horách. Už na Štěpána Labe v našem městě mělo plné koryto a sem tam se na cyklostezce podle řeky objevila louže. Na druhé straně se dokonce vytvořila laguna a kanoistický kanál zmizel. Voda ještě stoupla a vylila se na cyklostezku, po které se proháněly kačeny. Naštěstí voda už výš nevystoupila a řeka se začíná vracet do svého koryta.

U vody se toulám často a ráda. 27. prosince, kdy se slunko smálo na svět, jsme se po obědě vypravili k docela velké louži, kterou je jezero Milada v Trmicích. Nebyla jsem tam zdaleka poprvé a ani naposledy. Toto jezero, vzniklé na místě bývalého uhelného dolu, je domovem mnoha druhů vodních ptáků a doufala jsem, že nějakého zajímavého zahlédnu. Bohužel krátce po příjezdu slunko zmizelo za mraky a foto počasí se jaksi nekonalo. Nicméně mě potěšila obrovská hejna rejdídích lysek a mezi nimi sem tam polák velký, polák chocholačka, potápka roháč. Hejna divokých husí daleko na vodě se dala sotva tušit. Odměnou mi byla zlatá hodinka, ve které se začali slétávat rackové.

Další vodu mám jen kousek od domu. To je místo mých častých procházek a 4 kilometrové kolečko si dávám většinou po snídani. Nejinak je tomu i teď v posledních dnech letošního roku. Loudám se podle potoka s foťákem na krku. A klidně můžete říct, že koukám, kde co lítá, protože to je pravda. Nejprve hledím, kde se co šustne a když vidím nějaký pohyb, přiložím hledáček k oku a pročesávám větve. Někdy se zadaří nějakého toho ptáčka zachytit, většinou ale úspěch nemám. A víte, že mi to vlastně ani nevadí? Na svých toulkách se cítím šťastná a volná jako ti ptáčci. K napsání těchto slov na závěr roku mě přiměla včerejší příhoda. Vykračovala jsem si podle potoka a sledovala jeho živý tok. Nikde ani ptáčka zpěváčka. A najednou se ozval hlas bažanta. Normálně bych ho hledala někde na poli nebo na louce, ale ten hlas přicházel shora. Barevný krasavec seděl vysoko na stromě. Usazený na větvi ve sluníčku se díval na svět z nadhledu. Říkala jsem si, jak málo stačí k radosti a cvakala a cvakala …

Přeji vám všem, milí íčkaři, abyste do nového roku vstoupili pravou nohou, nedali se zviklat různými taškařicemi, co nám život provádí a dívali se na svět s takovým sebevědomím a nadhledem jako ten krasavec na stromě. A několik dalších přání přidávám formou fotografií.

Šťastný nový rok 2024!