Na co vzpomínám? Na to, kam se mi tenkrát nechtělo. Na povinnou vojenskou službu. Dnes to vidím jinak. Myslím si, že v dnešní době, kdy některé velké státy mají opět choutky na ty menší, je nutné, aby mladí muži byli vycvičeni bránit svou zem, své blízké a všechny spoluobčany. Profesionální vojáci na to sami nestačí. Vidíme to, na Ukrajině. Je pozdě muže cvičit, když už propukne válka.

Nafasoval jsem hnědožluté pyžamo a kopu výstroje. Ponížený stojím u 40 postelí na patro srovnaných v ostrých hranách v obrovské místnosti s vrzajícími parketami. Jako červíček bych se chtěl do nich zavrtat. Na posteli má každý své jméno. Marně se snažím svou výstroj předpisově uložit. To zvládnu až za 3 dny. Po místnosti se line neustálý křik poddůstojníků. „Vojíne, uchopte spodní díl srovnaného prádla a dva kroky vzad“. Znovu a znovu věci přerovnávám, až komínky se kryjí v pravém úhlu. Kde jsem? V poddůstojnické škole. Je to historický komplex budov z 18. století, který jako kasárna sloužil především vojenskému školství. Za první republiky zde byla Vojenská akademie. Její absolventi bojovali na všech frontách 2. světové války. Mezi nimi byl i generál Ludvík Svoboda. Je zde nejdelší chodba v Česku. Trénoval v ní v zimě i Emil Zátopek. Voják a náš nejlepší sportovec. Nevím, co mě čeká.

Ubikaci tvoří vždy dvě železné postele dole a dvě nahoře. Mezi nimi ulička a další. Je kalné ráno a smrad na ložnici. Umíte si představit noční výpary 40 mužů. Mezitím si někteří občas uleví. Chrápání rozřízne pískot píšťalky dozorčího. Budíček, vstávat. „Mažte se umýt a na rozcvičku“. Pohání nás velitelé družstev. Roztřesenýma rukama hledám v šuplíku hygienické potřeby. Umyji se, oholím, vyčistím zuby, soukám se do tepláků a do dnes krásných hnědých trampek. Tehdy nenáviděných. Dnes v podobných vzorech chodí krásné dívky. „Jedu, jedu“ vyhánějí nás na plac před budovou. Velí na značky. Předcvičují. Kliky, dřepy, žabáky (skoky v dřepu) a jiné cviky. Ženou nás na opičí dráhu. Co to je? Vlastně běh přes různé překážky. Vedle mě syčí svobodník do ucha tlustému klukovi, který nikdy nesportoval: „Já z tebe vojáka udělám“. Je celý rudý a mám obavy o jeho zdraví. Nakonec opřen o překážku zvrací. Já to zvládám. Hraji závodně fotbal a tajně doufám, že i tady mohu kopat. Nevím, zda by to tempo dnes naši profesionální vojáci zvládli. Děti dnes sedí spíše u počítače nebo si hrají na mobilu.

V čem spočívá vojenský gril? Jednoduše řečeno. Přestat myslet a nepochybovat o rozkazu, který je potřeba slepě provést. Je z tebe stroj nebo něčí nebezpečný nástroj. Samozřejmě tvůj život se ubíhá dle vojenského řádu a příkazů, které jsou opět někým schváleny. Činnost na každý příští den byla podepsána velitelem a visela na nástěnce. Program se většinově vypadá takto. Ráno budíček, rozcvička, hygiena, dopolední zaměstnání, oběd, hodina odpočinku, odpolední zaměstnání, večeře, hygiena, povinné televizní noviny a do deseti volno, potom večerka a spánek. Ještě musím podotknout, že tehdy ještě byly kruté zimy. Obrovská ložnice se vytápěla velkými kamny. Topilo se dřevem a uhlím. Kamna se zapálila po 19. hodině. Po večerce (22 hodin) musely být vyhaslé. Ještě před spaním nás v líbivém stejném pyžamu spočítali a ulehnout. Měli jsme nařízeno spát jen v něm. Byla nám krutá zima. Jak se zhaslo, strkali jsme pod pyžamo další kousky prádla. Ráno jsme to zase tiše schovali.

Sobota byl hospodářský den. Uklízel se interiér a exteriér. V budově a venku. Čistila se výstroj a boty se museli blýskat jako psí kulky. Na podlahy nám poddůstojníci vykydali spousty tekutého mýdla. Voda tekla potom i po schodech. Co nebylo mokré, nebylo čisté. Svou práci jste museli předávat. Pořád vás vraceli zpět. Nikdy nebyli spokojeni. Buzerace. Hotovo muselo být do 11 hodin. Přišel jsem nato, že je to nejlépe odevzdat před výše uvedenou hodinou, to už vás nikdo nevracel. Také jsem si raději vybral WC. Byl tam klid a nadřízení se mě do toho smradu kontrolovat nehrnuli. Po obědě bylo volno a chodilo se na vycházky do města. To abychom se dostali mezi normální lidi a v kasárnách nezblbli. Neděle byla jako v bibli odpočinkový den. Na snídani byla obvykle půlka vánočky, máslo a kakao. Na oběd jsme se těšili. Byl většinou řízek. Psali se dopisy a sportovalo, hrálo na kytaru a pouštěla se roková muzika.

Panebože, jak já nesnáším buzeraci. Musím se krotit, jinak někoho napadnu a zavřou mě. Někteří mí nadřízení jsou s inteligencí na štíru. Přesto se jim nemohu vyhnout.