V devět hodin ráno Jerryho žlutý náklaďák přejel přes Manhattan Bridge do čínské čtvrti. Bylo pondělí na začátku února, vzduch byl studený a vítr, který se proháněl údolím East River ho ještě více ochladil. Dírami pronikal kousavý mráz do kabiny, takže naše kůže zdrsněla a zvrásněla. Byl jsem rád, že můžeme pracovat v domě, alespoň část dne, a nebýt obtěžován rozmary počasí.

Byl 15. den čínského nového roku a podle čínského zvěrokruhu rok opice. V Evropě jsem se o čínské svátky nikdy příliš nezajímal, ale když žiju v New Yorku s více než půlmilionovou čínskou populací, mohl jsem jen stěží svátek ignorovat. Denní zprávy, které jsem ráno četl v sabveji cestou do Jerryho dílny, věnovaly tomuto tématu dvě plné stránky.

Měli jsme v náklaďáku nového kluka, najatého jen před dvěma dny. Chlapec se vplížil do Jerryho dílny a prosil o jakoukoli placenou práci na neomezenou dobu a Jerry, který v tu dobu potřeboval pár rukou navíc, aby mohly nosit jeho nástroje, řekl, že jo a nabídl mu, že mu dá osm dolarů na hodinu. Prý mu dá týden šanci, aby se ukázal, jestli zapadne do týmu, a pak se uvidí. Chlapec byl jedním z místních obyvatel Bed-Stuy, bylo mu asi dvacet let, a představil se jako Šejn.

Zaparkovali jsme na Mandarin Plaza u vysokého paneláku a kus po kusu přenesli naše nářadí, žebříky a materiál ke vstupním dveřím. Poté, co Jerry zkontroloval, že máme vše zazvonil na zvonek.

"Kdo je tam?" vyštěkl hlas, naštvaný a se silným přízvukem.

"Dobrý den, pane! Jsem ten sklenář, kterému jste včera volal, abych přišel dnes ráno do devíti opravit křídlové dveře ve vaší skříni."

„Konečně jste tady! Dostavte se co nejdříve do mé kanceláře číslo 3C."

Vyměnili jsme si s Jerrym vyděšené pohledy. "Vypadá to, že si s tím chlápkem užijeme spoustu srandy," řekl Šejn a zazubil se. „Znám jednoho Číňana v obchodě s potravinama v našem bloku. Ten chlápek je pořád na něco tak naštvanej, že musíš bejt zatraceně ostražitej, aby na tebe ten bastard nevyjel. Zabil by tě, nekecám."

Šejn chtěl do svého příběhu přidat několik dalších podrobností, ale Jerry ho zastavil. "Zavři hubu a starej se o svý věci, chlapče. Nechci mít s tímto chlápkem žádný problémy. Panimaješ?"

Šejnův úsměv ztuhl. Nerozuměl Jerryho ruštině.

"Rozumíš, tedy panimaješ, tomu, co ti pan Bernezie říká?" přeložil jsem.

Šejn pokorně přikývl.

„Jsem rád, že je to jasný! A teď," přikázal, "pojďme nanosit dovnitř nářadí!" Jerry otevřel dveře kolenem a držel je, zatímco jsme přesouvali náklad dovnitř a uložili poblíž výtahu. Za necelých deset minut jsme stáli před ofisem Dr. Zhonga, těžce dýchali a utírali si pot z čela. Jerry zaklepal na dveře.

Po chvíli vyšel vysoký hubený muž, něco přes padesát. Bez pozdravu, bez úsměvu, bez jakékoli známky laskavosti si prohlédl naše tváře, naše oblečení a naše věci a zavrčel: „Proč jste sem natahali ty věci? Moje apartmá je ve dvacátém druhém patře, ne tady."

Zalapal jsem po vzduchu a Jerry se kousl do rtů. Oči mu svítily vztekem. Šejn vybuchl smíchy, ale zachytil Jerryho varovný pohled a okamžitě si připlácl ruku na ústa. Dr. Zhong otočil hlavu k Šejnovi a zamračil se. Zabouchl dveře ofisu a zamířil k výtahu a nás tam nechal stát. Než zmizel uvnitř, vyštěkl: „Varuju vás, neplýtvejte mým časem. Počkám na vás nahoře, byt F." A byl pryč.

"Co je s tím chlápkem?" podivil jsem se. „Cožpak právě nezačal Nový rok? Zlí duchové minulosti byli odehnáni, jejich neblahý vliv skončil a vše špatné, co uplynulý rok přinesl do jeho života, mělo být již pryč. Jeho budoucnost by měla být naplněna nadějí, láskou a vírou. Neměl by být šťastný, vřelý, radostný a laskavý, aby zahájil jeho naplnění?

"Přestaň mluvit nesmysly," přerušil mě Jerry. Byl příliš racionální a pragmatický než aby věřil v metafyzické koncepty osudu, předurčení, karmy nebo prozřetelnosti. Čínská mytologie, stejně jako židovská, řecká, aztécká nebo egyptská byla souborem pohádek, které se četli dětem, aby usnuly. Dobrá nebo špatná nálada pro něj byla výsledkem úspěchu, nápaditosti a vynalézavosti, nikoli záznamem zapsaným ve hvězdách.

"Láska a romantika," ignoroval jsem jeho pesimismus, "to je to, co by měl hledat 15. dne Nového roku."

"Hovadina!" Jerry zavrčel.

"Četl jsem to dnes ráno v Daily News," řekl jsem na obranu.

"Blbost!" zamumlal Jerry.

"Vypadá to jako že mu ta jeho ženská nedala," utrousil Šejn.

"Starej se o sebe, chlapče!" zasyčel Jerry. „To je moje druhý varování. Napomenu-li tě ještě třikrát, vyhodim tě na fleku. Deset je počet Mojžíšových přikázání, ale pět je limit mojí trpělivosti. Jsme tu proto, abychom uspokojili našeho klienta naší profesionální prací a nestrkali nos do jeho soukromýho života. Panimaješ?"

Dveře bytu Dr. Zhonga byly pootevřené, tak jsme jen zaklepali a vešli. K mému úžasu se apartmá skládalo pouze ze dvou pokojů. Hlavní místnost, kombinace obývacího pokoje a kuchyně, byla největší. Uprostřed stál kulatý stůl, u kterého si Dr. Zhong a nějaký mladý muž povídali a popíjeli čaj z matchy. Před plazmovou televizí stála rozkládací pohovka a na podlaze se povalovalo asi padesát lepenkových krabic. Vypadalo to, jako by se obyvatelé nastěhovali před pár dny a ještě si nestačili uklidit. Ale i přes tu hromadu krabic atmosféra bytu působila tajemně. Obrovské okno bylo orámováno šarlatovými závěsy a na každé ze skleněných tabulí visela papírová vystřihovánka jednoho ze zvířat čínského zvěrokruhu. Dominovala opice: legrační opice sedící na zemi; zlomyslná opice visící na větvi stromu; nezbedná opice škrábající se na hlavě; zvědavá opice plížící se do lidského obydlí; a chytrá opice, která psala kuplety na roli papíru. Vystřihovánky nebyly větší než jedna čtvereční stopa. Všiml jsem si, že byly vyrobeny s úžasnou pečlivostí a přesností.

Mladý muž, který si u stolu povídal s Dr. Zhongem, si nás nevšímal. Podíval jsem se na něj a jeho tvář mi připadla povědomá: není to ten slavný pianista Lang Lang? Minulý rok jsem poslouchal jeho novoroční koncert s New York Philharmonic Orchestra na PBS. Koncert mě dostal na kolena. Nikdy jsem neslyšel nikoho hrát Čajkovského tak, jako on. Ten muž u stolu samozřejmě nebyl Lang Lang. Když zvedl šálek čaje ke rtům, všiml jsem si, že distální falanga jeho malíčku chybí. Ale kdo to byl? Jeho jemný a sympatický hlas mě ujistil, že má vřelý vztah s Dr. Zhongem. Usoudil jsem, že by to mohl být jeho syn a přestal jsem na něj myslet.

Dr. Zhong nás na rozdíl od svého syna sledoval koutkem oka. Když viděl, že jsme si přinesli všechny věci dovnitř a odpočíváme, abychom nabrali dech, vstal a přistoupil k Jerrymu. "Následujtě mě," řekl suše a otevřel druhé dveře. Vešli jsme do ložnice s velkou postelí v rohu. Neustlaná a se zmačkanými prostěradly působila dojmem, že v něm jeho obyvatelé strávili velmi divokou noc. Postel byla jediným nábytkem v místnosti kromě police a vestavěné skříně. Na polici byly dva předměty, digitální budík a masivní socha čínského draka.

"Tady je ten vrak," řekl Dr. Zhong a opatrně otevřel posuvné dveře. Celý šatník se rozviklal. Hliníková kolejnice visela odšroubovaná na obou koncích a držel ji jen jeden hřebík uprostřed. Hrozilo, že se zhroutí při sebemenším dotyku. Rám dveří byl vyplněn matným sklem; kdyby se rozbil, způsobil by hroznou škodu. "Jak dlouho bude trvat než to opravíte?"

Jerry prozkoumal sedlo kolejnice. "Jestli je strop jen sádrokarton, tak asi půl hodiny. Ale pokud je pod tím nátěrem beton, pak budu muset vrtat otvory pro kotvy velmi, velmi dlouho.“

Dr. Zhong zkontroloval čas. "Jsem příliš zaneprázdněný na to, abych vás tady nechal velmi, velmi dlouho. Ať v poledne zmizíte!" Otočil se na podpatku, přikročil k polici s mohutnou sochou draka a k našemu úžasu ho pohladil po hlavě. Udělal to jemně a s něhou jako by ten bronzový kus byl hlavou dítěte. Ale když se vrátil k nám, jeho něha byla tatam. „A nevytahujte oblečení ze skříně. Přikryjte je prostěradlem nebo něčím jiným. Přinesl jste sebou ňákou deku či co, předpokládám?"

„Nebojte se, pane, nic tady nepokazím, ani nepoškodím. Dělám tuto práci téměř čtyřicet let a získal jsem určité dovednosti,“ ujistil ho Jerry.

"To pevně doufám," zavrčel Dr. Zhong a odešel z místnosti.

Vrátil jsem se do obývacího pokoje pro žebřík a viděl jsem, že ten mladý muž už u kulatého stolu nesedí. Dr. Zhong dopil čaj a také byt opustil. Teď jsme tam byli jen my tři. Byl jsem rád, že nebudeme muset pracovat pod jeho dohledem. Nechtěli jsme, aby komentoval každý náš krok, kladl nedůvěřivé otázky a celkově nám dělal potíže.

(pokračování 2. dílu zítra)