Všichni u nás máme modré oči. Mě se naopak líbili oči barvy oříškové čokolády. Také mě vzrušovala hebká pleť, která měla nádech karamelu. Někdy neobvyklá kombinace může být i zajímavá. Můj nejstarší syn je sice tmavovlasý, ale pod výraznými černými řasami se dívají na svět blankytné oči. Dole to tvrdí hranatá maskulinní brada. Podle mě to vyvolává u žen touhu. Jsou to dvě věci, co zdědil po mě.

Možná mé tělo je již unavené, ale má modř stále jasně svítí. Nebledne a nestárne. Pořád se mé oči mladistvě lesknou. Možná jen zmoudřely. Říkají, že z nich srší energie, elán, nápady a kreativita. Také se prý rosí něžností. Nevím. Neumím to posoudit. Jen vím, že každému přejí. I těm, co mě nemusí. Nezávidí. Když se jim něco nelíbí, tak se uzavřou a sní. Třeba o tom, kam bych ještě se chtěl podívat, co bych si přečetl, co napsal, koho bych políbil. Koho pohladil, kam bych ještě vystoupal, jakou hudbu poslouchal. Tam, pod modrými duhovkami, to mám zavrtané. Vyplave to na povrch a já to potom uchopím. Někdy také modré oči nezištně ukazují druhým cestu, pokud bloudí na křižovatkách. Samozřejmě, pokud o to stojí.