Bydlela jsem ještě u rodičů a každé ráno dojížděla do zaměstnání autobusem ČSAD z mé rodné obce z Tlumačova. Vyrůstala jsem v hřebčinci uprostřed koní, a občas jsem se i na některém projela. 

Toho mokrého podzimu byla v plném proudu dostavba nové velké pneumatikárny Barum, těsně vedle našeho podniku. Proto autobus zařadil do cestovního řádu zastávku uprostřed tohoto staveniště. Zastávka byla u příkopu plného bahna, přes nějž byl položen velký betonový panel, a po dalších panelech jsme se dostali na chodník, který už vedl k naší vstupní bráně. Protože jsem vždy ráda sedávala v autobuse na zadním sedadle, bývala jsem poslední, která vystupovala. Bylo tomu tak i toho osudného rána. Řidič se rozjel, dveře nechal otevřené a já jsem ještě stačila vyskočit. Dopadla jsem na pevnou podložku, ale setrvačností jsem letěla dopředu a přistála jsem po hlavě v tom bahně, kterého tam bylo opravdu hodně.

K úrazu jsem sice nepřišla, ale tu měkkou klouzavou hmotu jsem měla všude - ve vlasech, v rukávech, pod sukní. Horko-těžko jsem vytáhla boty obalené bahnem a kšiltovku plnou bláta. Naštěstí na nedalekém sídlišti bydlel můj bratr Mirek s rodinou. Moje hodná kamarádka mě ranní mlhou zavedla k nim domů. Když jsme zazvonili, zrovna se chystal odejít do práce, také do Moravanu. Bratr mě napřed nepoznal, přestože jsem si protřela oči. Když se vzpamatoval ze šoku, odešel předat moje klíče od stolu a nahlásit, že si beru dovolenou. Švagrová Boženka odvedla malého synka, který si myslel, že jsem bubák, do školky, a odešla také vydělávat korunky. A já jsem mohla v klidu zahájit svoji očistu.

Většina oblečení, boty, taška i kšiltovka šlo následně do popelnice. Kostičkovaný podzimní plášť se nehodil, v tom stavu, dát ani do čistírny. Jediné, co jsem oprala, byla sukně. Jinak bych jim byla ucpala vodovodní řad. Když jsem se vysprchovala, vysušila vlasy a zabalila se do teplého županu, bylo mi ve vyhřátém obýváku dobře. Jenže se dostavil hlad. Nevím, jestli bylo zrovna před výplatou, nebo jestli byli taková chudá rodina. V jejich lednici byl jen kousek másla, který stejně nebyl na co namazat. Ve špajzu jen cibule, po bramborách ani památka. Nezbylo nic jiného, než vyrazit na nákup. Nastal ale problém. Co na sebe? Sukně, kterou jsem pověsila bez kolíčků na balkon, odletěla o poschodí níž. Baloňák, který jsem našla ve skříni byl o dvě čísla větší, protože Boženka byla ještě po porodu trošku kulatělší. Nohu však měla jak Popelka, o číslo menší a navíc měla ráda boty na kramflíčku. Tak jsem vyrazila na nákup do místní samoobsluhy - bez sukně, v malých vysokých lodičkách a v plandavém baloňáku. 

Cestu přes sídliště jsem nakonec zvládla, ale při mém vstupu do obchodu všichni obrátili svou pozornost na mě. Něco se jim nelíbilo, nejspíš chůze, nebo outfit? 

S nákupem jsem to moc nepřeháněla,  stačilo deset deka salámu a dva rohlíky, to mi muselo vydržet do půl třetí. Bratr mi u kamaráda zajistil odvoz autem, na veřejnou dopravu to nebylo. 

Doma mě moje přísná a odpovědná matka uvítala rozhořčenou větou: "Jak jsi si mohla dovolit nepřijít do zaměstnání?". Byla to ode mě opravdu velká drzost. Kolegové z oddělení si mě ještě chvilku dobírali a škodolibě se vyptávali, kde mám tu jezdeckou kšiltovku? Prý mi moc slušela.