Po chvíli se z lesa to psisko vyřítilo a mohutně oddychovalo. V psech se nevyznám, nikdy jsem žádného neměl (chováme jen kočky). Přiběhl k páníčkovi, který ho hned láskyplně drbal a poplácával a přitom ho chválil: „Tys ji ale prohnal. Šikula!“ Nejsem proti psům ani jejich pánům, fakt ne, ale přijde mi jako naprosto pochybné, aby pes mohl na konci ledna honit po lese srnku či jinou zvěř. 

Jak jsem si později potvrdil, běžný pes zdravou srnu ulovit nedokáže, pouze ji prožene, dokud se sám neunaví. To trvá desítky vteřin, v nichž oba urazí stovky metrů. Pak se pes vrací k pánovi, protože si to pěkně užil. Kdežto srna je někdy tak vysílená, že si lehne na sníh, může dostat zápal plic a zhasnout. Čili zemřít. Jak jsem se dočetl, jsou v těchto týdnech samice spárkaté zvěře, například právě srny, vysokobřezí. Plod intenzivně roste a matku fyzicky enormně zatěžuje. Navíc jsou ke konci zimy vysílené. Jestli tedy ten šikula pes uštval srnu, která zhasla i s plodem v břiše, tak opravdu nevím, zač ho chválit.

Žádný předpis neukládá výslovnou povinnost mít v lese psa na vodítku, avšak nesmí plašit zvěř, na to už zákon je. Podle mysliveckého zákona, když to zjednoduším, také nesmí pes v lese volně pobíhat mimo vliv svého majitele. Tím vlivem se myslí, že pes je vycvičen a majitele dobře poslouchá. Jenže každý pes, aspoň si to myslím, má pud lovit, chytit, kořistit. Když tedy v lese chytne stopu, jde po ní a jeho pán ho nedokáže zadržet. Jestliže ho ale nedokáže zcela zvládnout jedním hlasovým povelem, znamená to, že ho musí mít na vodítku.

Možná ještě větší problém je nyní se zajíci. Zajíci se rodí od konce ledna, a to do pelechu někde v křoví nebo i přímo do sněhu. Jejich matka dělá věc, která je pro lidské matky nepředstavitelná: mládě nakojí ještě před rozbřeskem a pak ho nechá opuštěné. Ale je to právě proto, aby k němu nepřitahovala pozornost psů. Druhá nejdůležitější obrana před psy a také kočkami je to, že v prvních dnech života je zajíc bezpachý (tohle slovo jsem dosud vůbec neznal a přečetl jsem si o tom až nyní). Bezpachost mláděte můžeme považovat za jeden z majstrštyků přírody. Jenže pozor, jakmile na mláděti ulpí pach jiného zvířete nebo člověka, samice jej už nemusí přijmout kvůli vlastnímu pudu sebezáchovy. A občas se stává, že čerstvě narozeného zajíčka přinese domů kočka, aspoň jsem o tom slyšel vyprávět. Přitom zajíčky našli lidé už také třeba uprostřed kruhové křižovatky.

Zvěř žijící v lesích, v polích a na loukách vnímá psa jako nebezpečného a silnějšího nepřítele. Ve vteřině musí před ním začít utíkat, protože cítí, že běží o svůj život. Srnky, bažanti, zajíci a další jsou psem okamžitě ohroženi na životě. A nejde jen o přímý útěk před nebezpečím. Pokud srna ucítí pach psa či člověka v původním místě, kde pobývala, ztratí o ně zájem a vydává se hledat náhradní prostor.

Taky jsem si jednou všiml, jak dva psi nadháněli srnče nebo snad zajíce u rybníka. Ta zvířata se skutečně objevují i v houštinách, v mlází a na nejrůznějších místech mimo les a všude tam platí, že se nesmí rušit a chytat.

Nejsem myslivec a rozumím jen tomu, co jsem si přečetl a co vyslechl od hajného z Police nad Metují. Když to shrnu: nejsem proti psům ani proti jejich majitelům a nejsem ani proti zaječímu nebo srnčímu masu na talíři. Ale nelíbí se mi pronásledování a zabíjení mláďat nebo březích samic našimi domácími mazlíčky. Je snad nepsané pravidlo, že mláďata a těhotné neohrožujeme. Nebo to v případě psů a jejich pánů neplatí?