V živé paměti jsem měla chvilku, kdy manžel vstoupil do ordinace připraven na toto vyšetření, a po hlasitém sténání vyšel s tím, že si kvůli nesnesitelné bolesti vyjednal zákrok v plné narkóze v nemocnici. Už tehdy mě zachvátila hrůza, děs, mrazení doprovázené studeným potem. Myšlenka, že se tomuto snad vyhnu, se uhnízdila v mé hlavě na mnoho let a už při vyslovení slovního spojení "tlusté střevo" způsobila nechuť k jídlu, třes, zvýšený krevní tlak a pocit strachu, jako kdybych se ocitla v neproniknutelné džungli obklopená močály s  netrpělivě a hladově vykukujícími hlavami krokodýlů.

Provedla jsem průzkum ve svém okolí. Kohokoliv jsem se zeptala, každý sdělil, že toto vyšetření neabsolvoval a absolvovat nehodlá. Tak kdo mi pomůže? Kdo mi dá informace podložené vlastní zkušeností? Manžel všechno zaspal, jeho líčení pobytu na vyšetřovacím lůžku se kumulovalo na: lehl jsem si, za chvíli jsem spal, a když jsem se probral, bylo hotovo. 

Jak léta naskakovala, čas mezi manželovými otázkami, kdy už s tím něco udělám, se krátil. Hernajs, vždyť mi nic není, zněla moje reakce. "A to začneš konat, až ti bude zle?" "A proč by mi mělo být zle? To přece nikdo neví," oddalovala jsem rozhodnutí. "Říká ti něco obsah slova 'prevence'? Ta se týká nejen například zubaře nebo gynekologa, ale i kolonoskopie," se smyslem pro znalost mi bylo odpovězeno.

Pro klid v rodině jsem při preventivní prohlídce u praktického lékadře požádala o doporučení k vyšetření tlustého střeva. Pan doktor se zastavil v pohybu, zbystřil a pronesl: to vás velmi chválím, hned to napíšu. A bylo vymalováno. Tak jsem se objednala.

Jak se blížil termín vyšetření, pro sebe jsem vymýšlela důvody, proč tam nejít. Zajásala jsem, když cedulka v našem domě oznámila, že den před mým vyšetřením u nás nepoteče voda. Tak to tedy opravdu nemohu, odpoledne musím začít pít projímadlo, k tomu nutně vodu potřebuji. Paní v recepci zdravotního střediska situaci pochopila bez poznámek a ihned mi nabídla náhradní termín. Moje tajné přání, že budou mít do konce století plno, se nesplnilo.

Den před dnem D jsem si namíchala první litr projímadla, poté druhý a třetí. A všechno šlo jako po másle. No, možná toto není vhodné přirovnání, ale je vystihující. Protože jsem předcházející tři dny jedla hodně málo a v projímací den vůbec, tak střevo nebylo zahlceno. Poslední litříček jsem vypila ve čtyři hodiny ráno. To už bylo zjevné, že projímadlo provedlo svoji práci na výbornou. Paní doktorka bude mít radost. 

"Škoda, že doma nemáme nějaké uklidňující prášky, to by se mi ulevilo," prohodila jsem do útrob bytu. "Na internetu jsem četl, že si můžeš říci o injekci, po které nic neucítíš, jenom ulevíš peněžence o dva tisíce korun," dostalo se mi fundované reakce. Spočítala jsem hotovost a s pocitem navýslovného strachu z bolesti jsem se manželem nechala dovézt do ordinace. 

Po vstupních administrativních formalitách a oblečení apartních bermud s prostřihem v zadní části jsem se sestrou začala licitovat. Budu moci vyšetření přerušit, když to nebudu zvládat? Mohu si zaplatit injekci? Máte nějaké utišující prostředky? Sestra, na první pohled zvyklá podobným dotazům, to už za podpory sympatické mladé lékařky vysvětlila, že injekci dostanu, zadarmo, tu, kterou požaduji, oni nemají a že někdy přidávají rajský plyn. Ihned jsem se zeptala, jestli ho mohu dostat. Usmála se, a že prý to zkusíme bez.

Seděla jsem na lůžku a s bázní hleděla na dlouhý šlahounek, který se mi má prodírat celým tlustým střevem stejným otvorem pro vstup i výstup. Jako kdyby se tam uvelebil nějaký had, který čeká, až přijde jeho čas. Vzápětí jsem ležela na levém boku a lékařka mi začala vysvětlovat, co se bude dít. Poslouchala jsem, a když jsem slyšela, že teď se musí zvládnout zatáčka, uvědomila jsem si, že nic necítím! Bože, na kterého nevěřím, vono to vůbec nebolí! Proč jsem tolik vyšilovala? To už doktorka konstatovala, že vidí slepé střevo. Jemu vstříc jsem věnovala myšlenku, že když už se mnou vydrželo více než sedmdesát let, tak ať zrovna teď nepřemýšlí o chuti moje tělo opustit. 

Asi po patnácti minutách bylo po všem. Jenže aplikovaná injekce byl nějaký oblbovák. Nemohla jsem se strefit nohou do nohavičky kalhotek, všechno mi bylo k smíchu, klika u dveří vedoucí ven z ordinace se nepravidelně hýbala. "Tady máte zprávu pro vašeho praktického lékaře, vše je v pořádku," loučila se paní doktorka s úsměvem ve tváři. "Máte tady doprovod?" S lakonickým - ano - jsem se rozloučila a kráčela vstříc manželovi. "Nějak se mi motá hlava a všechno je takové krásné," přivítala jsem ho. "Tys ještě nikdy neochutnala marihuanu? To jsou velmi podobné pocity." Protože jsem se motala z jedné strany na druhou, vzal mě manžel v podpaží a dostrkal do auta.

Odpoledne mi zavolala známá kvůli nějaké maličkosti. Injekční opojení pominulo, tak jsem si řekla, že se pochlubím hrdinským činem. "Ty jsi byla poprvé? To je dobře, já už několikrát," uzemnila mě a můj heroický pocit velmi rychle vyprchal. 

Naprosto neoprávněný strach z vyšetření, které člověku může zachránit život. Tak jsem vyhodnotila vlastní situaci. V počítači na mě vyskočily články oznamující, že ještě před několika lety byla naše republika bezkonkurečně na prvním místě ve výskytu rakoviny konečníku, tlustého střeva a úmrtnosti na tato onemocnění. Pocit, že jsem se zapojila do množiny těch, kteří si svého zdraví váží i díky preventivním prohlídkám, ve mně utvrdil myšlenku, že toto vyšetření určitě po nějaké době absolvuji znovu. Dnes vím, že se není čeho bát.