Vylučovací metodou (interiéry zámků neprohlížíme - za vší tou krásou většinou vidíme lopotu a dřinu poddaných), túry s velkým převýšením pro nás představují hrozbu kolapsu a záchrannou akci s vrtulníkem, akce s tisícihlavým davem přihlížející nějaké činnosti v manželovi spouští reflex pořízení si kouzelného prstenu pro zneviditelnění se. Takže se vypravujeme na procházky po březích řek, na cestičky mezi rybníky, do zahrad kolem hradů a zámků, do lesů, ale také na náměstí a do odlehlých uliček různých měst. Díváme se, pozorujeme, tu si odpočineme na lavičce, tu si sedneme na kus klády, jindy navštívíme kavárnu pro malé osvěžení.

Jednu letošní únorovou sobotu jsme se vypravili do Nižboru, obce ve Středočeském kraji, asi sedm kilometrů od Berouna. Jak jsme sjížděli k městu, tak se kolem nás začala rozprostírat mlha, kterou probleskovaly sluneční paprsky. Pro foto asi nic moc, ale pro moje oko balzám, protože právě hra světla a stínu, zvedající se mlha postupně odhalující město, je neopakovatelný zážitek. Pro mě.

Z parkoviště u mostu nás první kroky zavedly k místnímu zámku, v této roční době opuštěnému, jen s několika podobnými zvědavci jako my. Navštívili jsme malé nádvoří, obešli zámeckou zeď, v ranní mlze hledali kopuli hvězdárny a pozorovali odcházející opar nad řekou. Nedaleko zámku se tyčí dřevěný kříž připomínající misii v roce 1856. Jen o pár desítek metrů dál jsme došli k místu, kde se kříží poledník a rovnoběžka. No, řekněte, kde se to vidí?!

Zámek se tyčí nad řekou ve výšce asi 45 metrů a je velmi dobře viditelný. Vedou k němu dvě cesty. Jedna autem na parkoviště bez fyzické námahy, ta druhá částečně po schodech, částečně po přírodní cestě do poněkud strmého kopce. Ale ten má svůj vrchol, z něhož je krásný pohled na řeku a při rozpuštění mlhy i na protilehlou stranu.

První písemná zpráva o zámku je z roku 1265. Zámek pravděpodobně postavil Přemysl Otakar II., stavba byla dokončena za vlády Václava II. Podrobnosti o zámku, Informace a zajímavosti jsme si nechali na doma prostřednictvím webových stránek.

                                Misijní kříž                                                 Křížení poledníku a rovnoběžky

Městem protéká Berounka obklopená Křivoklátskou vrchovinou. Původní název města - Nová Huť - se objevuje v názvu mostu přes řeku - Novohuťský. Po obou stranách mostu se nacházejí informační cedule vztahující se k místu i k lidem, např.  rodáci, příroda a krajina, hvězdárna atd. My jsme nespěchali za nákupem, za vnoučaty, byli jsme téměř pány svého času, proto jsme tam šli po jedné straně, nazpátek po druhé. Abychom si vše pročetli a vyplnili tak bílá místa ve znalostech o tomto městě. Pod mostem podél řeky vede příjemná a pohodlná cesta lemovaná domky, ale také dětskými průlezkami s oválem pro malé cyklisty.

                       Pohled na Novohuťský most z kopečka nedaleko zámku + jedna z informačních cedulí         

Náš čas měl jednu pevnou zastávku, a to předem objednanou exkurzi do místní sklárny, která nese název po jménu původního majitele Jana Rückla. V roce 1846 postavil základ budoucího sklářského impéria se zaměřením na prvotřídní broušený křišťál. Ten sice po válce došel do pozadí, ale v šedesátých letech se zde postavily nové brusírny. Do rukou rodiny Rücklovy přišla továrna po roce 1989. Po téměř třiceti letech nastaly pro sklárnu zásadní změny, a to díky investorovi Martinu Wichterlemu. Tradici začaly doplňovat výrobky současných designérů a na svět se prodírají vázy a nádoby zajímavých tvarů. V prodejně, která je součástí areálů, jsou k vidění a ke koupi nejen klasické kříšťálové výrobky, ale i ty moderniho pojetí. My si prohlédli i různé poháry a trofeje, jejichž autory jsou právě zdejší designéři, skláři a brusiči.   

                                                          Práce na soukromou zakázku se zlacením

                                                                                    Moderní design
Ve sklářské dílně jsme pozorovali práci sklářů při výrobě skleněných květin a pokusy zájemců o vlastní výrobky. Tak, jako skláři, pracující při vysokých teplotách, i návštěvníci, kteří foukali do sklářské píšťaly, zároveň postupně odkládali svoje svršky. S rudými tvářemi, kapkapmi potu na čele za pomoci instruktora vytvářeli tvary, které si chtěli odnést, někteří srdíčko, jiní malou vázičku. Jak jsme zaslechli, z jejich komentářů jednoznačně vyznělo, že to, co si dnes domů odnesou, je neprodejný kousek. 

V brusírně panoval čilý ruch, protože i zde platící zájemci pracovali na vlastním výrobku, tentokrát si brousili jednoduchý tvar na hladký povrch skleničky. Od vedle pracujícího profesionálního brusiče se na první pohled lišili jen dohlížející osobou. Zaujetí nechybělo nikomu. Včetně rozzářených očí, které při odchodu z dílny sledovaly vlastní výrobky v rukou dočasných sklářů a brusičů.

Opouštěli jsme město za teplého slunečného počasu s pocitem dluhu, a to v podobě návštěvy keltského oppida Stradonice a prohlídky informačního centra keltské kultury. Keltové se na našem území usadili 400 let př.n.l. a zanechali nám mnoho odkazů. Jedním z těch významných je i název naší země: keltská říše Boiohaemum, tj. Země Bójů, svojí severní hranicí probíhala přes naše území. Jsme z části Keltové, a o jejich historii bychom se měli nejen zajímat, ale i něco o ní vědět.

S využitím zdroje:

https://www.turistika.cz/mista/nizbor-zamek/detail