Měla jsem babičku a dědečka, kteří se narodili oba před 150 lety a zanechali nám na sebe nejen hezkou vzpomínku, ale i pěknou chalupu, kterou jsem nakonec zdědila i já.
Na babičku si ještě vzpomínám, jezdila jsem k ní velmi ráda na prázdniny, ráda jsem jí pomáhala v jejím malém hospodářství kolem chalupy. O této chalupě vám chci vyprávět. Prarodiče si jí koupili v roce 1899 a od té doby byla vlastnictvím naší rodiny až do roku 1999, tedy plných 100 let.
Když si ji kupovali děděček s babičkou za pár uspořených zlatek, které bylo jejich jediné jmění, byla to obyčejná chalupa v podhradí, měla ještě doškovou střechu a hliněnou podlahu, ale pro ně to byl úplný poklad. Založili v ní rodinu a chaloupku začali zvelebovat. Děda byl vyučený švec a aby si trochu přilepšil, dělal kostelníka v místním kostele sv. Štěpána, který byl založen v roce 1250. K chalupě patřil i kousek pole, kde mohli hospodařit.
Brzy se jim narodil první syn a pak i další, poslední a jediná byla dívka a to byla moje maminka. Měli celkem 5 dětí, ale jen od mojí matky se dožili vnoučat. Nejstarší syn musel do té "Velké války" na rozkaz císaře pána Františka Josefa I. a také v ní padl. Mám schované jeho dopisy domů, kde si stěžuje na kruté válečné podmínky - zima, hlad a těžká práce. Prosí v nich o poslání chleba a mouky, aby si mohl něco uvařit. Při jejich čtení jsem se neubránila pláči, i když jsem vlastně svého strýce nikdy nepoznala. Jeho jméno je zvěčněno na pomníku padlých v I. světové válce v rodném městě Kouřimi.
Další bratr maminky zemřel na prudký zánět slepého střeva, je pochován v Praze na Olšanech, jeden syn zemřel v dětském věku, poslední syn zemřel na srdeční komplikaci a tak zbyla jen maminka s nevlastní sestrou, kterou jako dítě babička s dědou adoptovali jako sirotka. Maminka měla z prvního manželství syna a z druhého mě. Narodila jsem se v posledních měsících 2. světové války, jestě v protektorátu. V jednom měsíci mě chtěli Němci zabít, když hledali u nás zbraně, které naštěstí nenašli a v následujícím měsíci mě už chovali ruští vojáci, kteří u nás i nějaký čas bydleli při osvobozování Prahy. My jsme se poválce přestěhovali do pohraničí, protože tatínek zůstal bez práce a tam se práce nabízela. Bydlím zde dosud a Teplice se staly mým druhým nejmilejším městem, spolu s mým rodným královským městem Kouřimí.
V chalupě stále žila babička, děda už zemřel brzy po válce, ale babička byla čilá až do konce života. Měla jsem ji ráda, naučila mě plno zajímavých věcí o životě na venkově. Chodila jsem s bratrancem pást husy, připravovala jsem krmení pro malá kačátka, sbírali jsme klestí na topení, v chalupě se topilo i v létě, protože se každý den vařilo.
Za řadu let po její smrti jsem se chalupy ujala já s manželem. Chalupa potřebovala generální opravu, a tak jsme trávili volný čas jejím zušlechtováním jako každý chalupář. Nejprve jsme uklidili zahradu, špatné stromy jsme vykáceli, vybudovali jsme novou kadibudku, přistavěli kůlničku a později i koupelnu a splachovací WC. Také nám padala kamenná zeď, na které byl vetchý plot, museli jsme ji zbourat a postavit znovu. Vyměnili jsme i okna, ale zachovali jsme tvar, žádná umělá. Chtěla jsem zachovat ráz vesnické chalupy a přidat nenápadně pár vymožeností, aby se nám tam lépe žilo.
Starší dcera už tam zajížděla jen občas, ale mladší zde prožívala krásné dětství v přírodě s místními kamarády. My jsme se tam také spřátelili s jejich rodiči a bylo nám tam všem pěkně. Na večerní posezení na zahradě s ohýnkem a opékáním tradičních vuřtů se nedá zapomenout. Dcera hrála na kytaru a všichni jsme si zazpívali známé trampské písničky. Snad se to líbilo i babičce, která nás určitě sledovala z obláčku. Dcera odrostla, já zestárla a zůstala sama, a tak došlo k velmi nemilé skutečnosti, kdy jsem musela chalupu, na kterou jsme měli všichni ty nejhezčí vzpomínky, prodat. Už jsem se nemohla o ni starat ani ji využívat, bylo to daleko.
Stále na ni vzpomínám, jezdím tam s dětmi alespoň jednou ročně navštívit a upravit hrob, kde celá moje rodina odpočívá. Jednou se k nim vrátím natrvalo.
Pošlete odkaz na tento článek
Leží pŕede mnou velká černobílá fotografie, která vznikla před…
Táta se do naší mámy bezhlavě zamiloval ve svých necelých 48…
Dívám se na fotografii prababičky a pradědečka z matčiny…
Co byste si přáli, aby po vás jednou na světě, až už tu nebudete,…
Ano, vzpomínám, je to pro mě velmi těžké, ale i mě to přivádí do…
Za okny motoráčku se míhá barevný pás lesů a hájů. Nedočkavě…
U dědy Antonína a babičky Marie jsem trávila všechny letní…
V době před více než padesáti lety probíhaly moje letní prázdniny…
Může být náš svět dospělých, také plný kouzel a fantazie stejně,…
Svým tempem plynula sedmdesátá léta 20. století. V té době…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Přemýšlím, jestli tato úvaha nevyznívá příliš bilančně. Doufám ale…
Když jsem se ve středu 20. listopadu podívala u nás v Boskovicích…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Je hrozně smutné, když už není nikdo, kdo by vám mohl vyprávět o…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
Píše se rok 1966, začíná advent, ale o jeho začátku adventu se v…
Pár let si říkám, že už mě ty vánoce vlastně ani nebaví. Že se na…
Jako první obrázek ukazuji naši třídu ve škole v Protivanově v…
Už v době, kdy jsem se jako malý houslista pokoušel o Paganiniho…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Psaný dopis, to je intimní záležitost. Vyťukaná zpráva na…
„Maruško, jdu s Janičkou pro pivo,“ volal jsi z předsíně…
Tátovi by minulý týden bylo 90 let. Už více než dvacet let ale…
Žena v kuchyni tvoří nějakou dobrotu. Vánoční pohoda je narušena…
Když se řekne "učitel", většina lidí si představí někoho, kdo…
„Ach, ta láska nebeská,“ povzdechla si babička Anna, když…
„Snažte se vypátrat a zpracovat co nejvíce zajímavých poznatků o…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
V naší rodině, tam, kde jsem vyrůstal, se tradovalo několik…
Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za…
Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do…
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám –…
Naše babička měla jednu celoživotní kamarádku Hanku. Vlastně dvě.…
Je tomu 80 let, co skončila válka. Něco, co si - naštěstí - na…
Každé léto trávíme na chalupě u babičky a dědy. V horkých letních…
Maminka se narodila v roce 1916 a bylo o 16 let mladší než tatínek…
I v dnešní době se to může stát. Prostě jsou mezi námi…
Letos zima přišla brzy, mrzne už od začátku listopadu a sv. Martin…
Na příběhy z tatínkova vyprávění mě přivedl jeden zákazník.…
Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl. Jiní…
Pamatujete si na tramvaje našeho dětství? Dnes už jsou umístěny v…
Není nad to, když dítě vychováváte k pravdomluvnosti. Moje…
Protože jsem se narodila jako holka, což táta fakt nečekal. A tak…
Jako děti - já, můj brácha a ségra, jsme s rodiči každý rok…
„Jednoho dne poštou ranní, růžové mi přišlo psaní.“ No, tak to…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %