Nástup jara je všeobecně pojímán jako nejpopulárnější čas roku. Prudce vzroste počet muchlajících se párů všech sexuálních orientací na parkových lavičkách, zahrádkáři se vzrušeně chápou rýčů, motyk a hrábí, chroničtí pěšo a cyklo turisté krabatí čela nad mapami při plánování tras. Vracejí se stěhovaví ptáci, daňoví úředníci se budí ze zimního spánku, poetům se do veršů vkrádá zvýšená dávka něhy. Například skvělý básník Jiří Žáček sděluje, dětem: „Pestrý motýl sluší jaru, sosáček má od nektaru. Třepetá se tam a zpět, nevynechá žádný květ.“

Já mám k jaru vztah neutrální. Přináší sice řadu pozitiv, ale taky hodně negativních jevů. K jeho kladům například patří to, že ženy a dívky odkládají své norkové kožichy a další běžné zimní oblečení, takže takzvaní „dolňáci“ se zase můžou na ulicích svobodně zabývat očumováním ladných křivek jejich zadků. Nebo to, že na jaře se souběžně hraje fotbalová i hokejová liga, takže můžu víc hodin ležet na gauči, koukat na telku a krásně si zanadávat, jak to ti dřeváci neuměj, jak jsou ti rozhodčí podplacení a jak jsou ti trenéři neschopní. Velkou výhodou jara taky je, že můžu vynášet odpadky do popelnic v papučích a nemusím se kvůli tomu přezouvat. Sadisticky ladění pánové pak velmi oceňují, že o Velikonocích můžou ženskejm nařezat a ještě za to dostanou vajíčko nebo panáka.

Záporných jarních jevů je ale určitě víc. Hodně se jich odehrává v rodinném prostředí. Vzpomínám si, jak moje žena Magdaléna pravidelně, když ji olízly první jarní paprsky, upadala do úklidového šílenství. A tak naším bytem zněly věty: „Musíš mi pomoct, miláčku, umej okna v kuchyni a v obýváku!“ „Že bys konečně zved zadek od toho pitomýho fotbalu a šel vyluxovat koberec v ložnici?“ Nebo: „Nepočítej s tím, že večer půjdeš na mariáš, budeme přesazovat fíkusy!“ Uklízecí běsnění bylo vystřídáno hysterií z macatosti: „Jééžíši, já mám zase zimní špeky, jsem tlustá jak bečka, musím shodit do plavek!“ Takže nám doma nastala dietní doba zeleninosalátově-knäckebrotová a když jsem se chtěl pořádně po chlapsku nažrat, nezbylo mi než se podloudně vytratit a v jídelně za rohem si dát knedlo-vepřo-zelo. Tyto dvě uvedené psychózy byly samozřejmě doprovázeny jejím zoufalým kontrolováním garderóby: „Jééžiši, vždyť já vlastně nemám na jaro co na sebe!“ „Jééžiši, já na tohle počasí vůbec nemám boty!“

Hned počátkem jara také obvykle zaznamenáváme problémy celospolečenského typu. Pěstitelé veškerých jedlých plodin neprodleně oznamují, že musejí dostat státní dotace, protože zima byla nepříznivě studená/teplá nebo suchá/mokrá. Úroda bude tudíž určitě katastrofální což se, pochopitelně k jejich veliké lítosti, odrazí v cenách na pultech prodejen. Na suchomokrou či studenoteplou zimu si na jaře stěžují také udržovatelé silnic a dálnic, ti ale slibují, že do příští suchomokré studenoteplé zimy všechny díry na okresní silnici mezi Dolními Pidlánkami a Picmauzovou Lhotou stihnou opravit. Bude to stát sto miliard korun, ale kdo ví, možná se to ještě o sto miliard prodraží. Záleží na vývoji cen asfaltu na světových burzách. Dojemně solidární s nimi jsou prodejci pohonných hmot. Aby lidi častým jezděním po té rozbité vozovce mezi Pidlánkami a Lhotou nekomplikovali situaci, radši zdražej benzín i naftu. To ovšem naštve přepravní firmy, které okamžitě žádají o dotaci, protože už nebudou mít na to, aby do supermarketů v Pidlánkách vozily po nekvalitní silnici produkty vzešlé z letošní bídné úrody a zkrachujou. A tak se to v lidské společnosti jarně mele. Radost z toho mají redaktoři Televizních novin, protože namísto informace o těhotné žirafě v Zooparku Vyškov nebo o tom, že sedláci už mají hnůj v zemi, můžou například vysílat napínavou reportáž, jak starostka Pidlánek žádá šestého náměstka ministra pro místní rozvoj o dvěstěmiliardovou dotaci na opravu cesty do Picmauzovy Lhoty.

Jak říkám, jaro je časem rozporuplným, ostatně jako všechna jiná roční období. Hlavně že motýlci mají sosáčky od nektaru a nevynechaj žádný květ. To bych považoval za nejdůležitější. A protože nevím jak tohle povídání zakončit, použiju opět básničku Jiřího Žáčka: „Beruško, půjč mi jednu tečku! Třeba tu, co máš na zadečku. Musím ji napsat za větou, ať se mi slova nepletou.“