Vzbudila jsem se, koukla z okna a měla po chuti vstávat a něco dělat. Sněžilo...
Nakonec jsem přece jen vstala, dědeček už měl v kuchyni zatopeno a klidně mě nechal, sebrat ze sušáku všechno usušené prádlo, vyžehlit ho a složit a až když jsem začala krájet na osmou do kyblíku pro slepičky chleba, protože mi pro ně nic moc nezbylo, jenom oškrábané slupky ze zeleniny z toho, jak jsem si včera vařila polévku, tak mi řekl: "Komu to krájíš, už žádný slepice nemáte!" Že prý jsem je nezavřela! Ale to přece není pravda, bylo hnusně a pod mrakem a tak zalezly dřív, já je na 100% zavřela a spočítala a byly všechny. Šest s oběma kohoutama na hřadě a jedna, ta odrbaná, pomalá seděla schoulená ve hnízdě s hlavou schovanou pod křídlem. Ještě jsem kohouty podrbala za krkem a pochválila je, že mají pipiny všechny a že jsou mazáci...

Co se tam mohlo stát? Vystřelila jsem ke kurníku a našla tam pět vystrašených slepiček a bílého kohouta. Petr už ty dvě zakousnuté a hnědého kohouta odnesl. Pomohla jsem mu je spařit, oškubat a vykuchat, přece je nevyhodím, psům je uvaříme a přidáme do granulí.

Musím uznat, že nejvíc mi bylo líto toho hezkého, mladého kohoutka. Černá slepička byla, chudina malá, plná vajíček, včetně toho rozbitého už ve skořápce, co by snesla ráno. Ta zrzavá byla ta odrbanina, co pořád pospávala a nerada někam chodila, ta byla proti té černé maličká, snad poloviční, asi jako koroptev a nejenom, že v sobě neměla žádná vejce, jenom pár drobounkých, na které by možná někdy teprve došlo, ale hlavně měla tukové krupičky po celých játrech i na srdíčku. Hlásila jsem to synovi a řekl, že je dobře, že jsem současně s kucháním provedla i veterinární kontrolu. Tak jsme se tomu oba, docela srdečně i nad tou spouští zasmáli.

No, kohout byl hezký, mladý kohoutek a zřejmě jim ta mrcha jenom vypila krev. Měli akorát dírky na krku. Po akci škubání a kuchání můžu jenom zkonstatovat, že jsme v podstatě přišli "jenom" o jednu nesoucí slepičku a dva "darmožrouty" - kohouta a nenesoucí pipinu. Pokud by to už bylo všechno, tak to zase není taková tragedie. To je prostě příroda... Hlavně musíme pořádně prohlédnout kurník, kudy se tam ta mrcha dostala. Ovšem jestli to byla lasice, tak té stačí opravdu jenom malá škvírka. Odpoledne jsme se synem zapěnili PU pěnou všechny škvíry a dírky v kurníku a doufám, že už se tam nic nedostane. Možná by bylo dobré natáhnout tam elektriku a zapnout tam plašič na kuny a potkany co máme doma. Na půdě to je už dva roky a nic tam běhat neslyším. Koupila jsem tehdy dva a tak jeden máme ještě doma.

Přes den několikrát pršelo a sněžilo a pak zase svítilo sluníčko. Aprílové počasí, úplně ukázkové. Došla jsem se podívat do lesíku nad námi na smrže a jako první úlovek jsem našla skořápku od slepičího vajíčka, úplně čerstvou. Takhle daleko určitě naše slepičky nechodí. Smržů jsem našla jenom pár. No to se kluci moc neukázali, to bude na obalení akorát tak pro vnuka, ten je s tatarkou miluje.

Večer pak přišel za dědečkem opět ten jeho kamarád a po náročném dni mi nějak neskutečně vadil. Vrchol ale  byl, když mu dědeček řekl, že když jsem tuhle byla u řezníka, koupila jsem si tam i sekanou. A ten blb se mě ptal, jakou a já mu na to řekla, že tu jemnou, lahůdkovou a on mi na to řekl, že TO ON si kupuje "TU LEPŠÍ, DRAŽŠÍ, co je v ní víc masa". Tahle že je prý samá buchta.... No mám zapotřebí tohle poslouchat?

Došla jsem radši zavřít slepice, bílý kohout chudák pořád obcházel venku a nechápal, že už jich, po tom nočním pogromu, víc není. A já pak šla taky radši nahoru do postele.  V kuchyni na stole jsem chlapům ke kafi nechala šátečkové koláče, ale neodpustila jsem si, abych ještě Jardovi neřekla, že bych tomu jeho kamarádovi sice mohla dát TO LEPŠÍ, a sice čokoládovou roládu a medovník, co mám ve špajzu připravené na sobotní oslavu Jaroslava, ale že na něj kašlu... Ať si to koupí, chytrolín jeden. Ach jo, to byl teda blbej den...