V sobotu, den před Pankrácem, prvním zmrzlým mužem, na to počasí vůbec nevypadalo. Všechno kvetlo a zelenalo se. Trochu jsem venku lenošila, uvařila jenom k obědu guláš a knedlíky a jinak jsem se do ničeho nedonutila. Bylo horko jako v létě, a tak jsem začala vážně přemýšlet o vypuštění a umytí bazénu, aby se mohl připravit na napuštění.

A pak se mě přišel dědeček zeptat, jestli s ním půjdu zítra k Bočkům, že na Serváce má ten jeho kamarád narozeniny a oslava je už v neděli. Nepůjdu, ani náhodou! Z loňské oslavy mám husí kůži ještě dneska a zařekla jsem se, že tam už mě nikdo neuvidí. Jenom hlupák si nevezme z toho, co už zažil, ponaučení. Tatínek říkával, že když je někdo blbej, tak na to musí doplácet, aby si to uvědomil. A pokud si to neuvědomí, tak je vážně blbej a patří mu to... No a já si to ponaučení vzala.

Loni se slavilo v pátek, taky svítilo sluníčko už od rána. Byl hezký den, ale když jsem si vzpomněla, kam odpoledne musím, tak mi to ten den úplně pokazilo. 

Dědeček posekal dvůr a já trochu plela, ale moc se mi do toho klasicky nechtělo. Jak se někdo může rád hrabat v hlíně, nechápu to. V rukavicích mi to nejde a bez nich si vždycky hrozně zprasím ruce a ulámu nehty.

A pak to přišlo. Ve tři jsme odjeli na oslavu. Když si na to vzpomenu, musím zcela zodpovědně prohlásit, že "to bylo jako zlý sen".

Panebože, proč jsem tam vůbec jezdila? V životě už tam nepojedu! Na tom jejich šíleným kamenným dvoře, co je samá díra, se mi podařilo prorazit vanu. To auto je nízký a tohle samý už se s ním povedlo Petrovi a dokonce na podzim i dědečkovi. A na tu blbou oslavu jsme se zase dostavili jenom my. Nikdo jinej nepřišel. Prostě to všechno stálo za houby.

Auto mi dědeček s Bočkem odtáhli k nám. No dobrý, ale já potřebovala jet v sobotu a v neděli do práce a potom ještě v úterý a ve středu. A dědeček sice povídal, že mi auto půjčí, ale bylo mi jasný, že budu mít strach, abych mu s ním něco neudělala.

V sobotu, o svátku toho druhého, Serváce, jsem byla už od půl čtvrté vzhůru a nemohla jsem spát. Připadalo mi, že je mi z toho všeho, co se mi za minulý týden stalo, vážně úplně fyzicky špatně a pořád jsem přemýšlela o tom rozbitém autě, o tom, jak snacha pořád kontroluje a jebe Petra, o tom, že musím do práce a ani jsem si nic nepřipravila sebou k jídlu a jak tam teda ráno pojedu a jestli můžu to Jardovo auto dát tam, co stávám před rychtou já a jestli s ním pak taky tak hezky vycouvám jako s golfem, až budu odjíždět. Už mi asi vážně hrabe. 

Ráno se mi dědeček vnutil do postele, asi aby měl nějakou kompenzaci za to, že mi půjčí auto. No, když ho to baví, dědka jednoho... 

S sebou k obědu jsem si vzala dršťkovou polívku a namazala si k tomu toustový chleba máslem a k tomu si nakrájela papriku a okurku. A jela jsem opatrně a na rychtu jsem dojela bez problémů. Lidi chodili, ale ne moc. Venku byla docela zima a vevnitř ještě větší.

Domů jsem po páté dojela v pořádku, ale dědeček mě stejně seřval, že jsem nechala kola zatočená v rejdu a vzal si klíče, aby to srovnal. Že prý to každý debil ví, že se kola mají srovnat. A proč mi to nikdy neřekl? Já je u golfa kolikrát mám taky zatočený a dědeček chodí okolo toho a nic mi ještě kvůli tomu neřekl. A když pak oktávku nastartoval, tak zjistil, že mu tam zase svítí kontrolka motoru a já přece vím, že se o tom mockrát bavil s Bočkem, tomu to v transitu taky někdy svítí a někdy nesvítí a říkali si, že to jsou ty moderní auta a je to ježděním na krátké vzdálenosti, že když se jezdí po dálnici, tak se to neděje. Jenomže to jsem mu říct nemohla, protože by na mě určitě hulákal ještě víc a víc. A taky bych se mohla dočkat toho, že když jsem tak chytrá, tak si mám to auto spravit sama...

Neděle, svátek posledního zmrzlého, Bonifáce byla na rychtě pěkná nuda. Lidi nechodili, vypadalo to, že ani nebudeme nahoře odemykat. Nakonec jsem musela, ve čtvrt na čtyři přišli dva lidé.

Když jsem jela domů, akorát jsem viděla odjíždět naše mladé. Petr tehdy v pondělí nastupoval do Kladrub na rehabilitaci a oni jeli už v neděli k nějaké kamarádce, co bydlí blízko Kladrub. Psy si vzali sebou, o slepice jsem se asi starat neměla. Nikdo mi nic neříkal. Trochu mě mrzelo, že se s náma Petr ani nerozloučil. Asi to neměl od své, tehdy ještě manželky, dovoleno, zato večer před tím jsem u nich slyšela nějakou "rozlučkovou návštěvu" halekat ještě o půlnoci...

No a letos mě už na tu oslavu narozenin nikdo nedostane ani náhodou. Mimo děsivého zážitku mě to loni taky stálo třiapůl tisíce, no nejsem přece Rotschild... Divíte se mi, že nemám "zmrzlé muže" ráda?