Oslavný akt se vydařil. Bumbá se vinéééčko bílé i rudé, baští se vybrané lahůdky jako například kulajda, slané tyčinky, gothaj s octem a cibulí a další ňamky. Rudla zahrál a zapěl známý lidový milostný song „Eště som sa neoženil, už ma žena bije“, Robert procítěně zarecitoval vlastní Bezručovskou parafrázi „Padesát roků s ženou žil, mlčel jsem, padesát roků jen vejplatu klopil“. Oslavenkyně obdržela žertovný pugét padesáti exemplářů Carduus acanthoides neboli Bodláku obecného, oslavenec pak neméně žertovných padesát párů protihlukových ucpávek do uší, celá zlatá slavnost prostě probíhá vtipně, decentně a kultivovaně. Veselíme se, hodujeme a dobrou vůli spolu máme až do chvíle…

Zlomový bod nastal v momentě, kdy si Luboš při jednom ze svých rozmáchlých gest zvrhnul na slavnostní bělostnou košulenku okurkový salát. Během několika desetin sekundy se staly hned tři věci. Vladěna bleskurychle vytasila z kabelky balíček papírových kapesníků, přiskočila k Lubošovi a zahájila energické odstraňování zelené kejdy z jeho hrudníku. Do toho zněl její rozhořčený hlas: „Bóóóže, to moje čuně už se zase pokecalo. On se snad neumí normálně nažrat, celejch padesát let po sobě něco rozlejvá a já furt jen peru fleky.“

Okurková kalamita je nakonec jakž takž vyřešena, atmosféra se vrátila do poklidně radostných dimenzí, jen Vladěnka zakaboněně trůní na židli v čele slavnostní tabule a mlčky propichuje Luboše blesky, jež jí srší z očí. Vtom však nastává zlomový bod číslo dvě. Lubošek totiž nenápadně vytáhl z náprsní kapsy malý nenápadný notýsek a malou nenápadnou propiskou si v něm nenápadně cosi poznamenává. Vladěna opět exploduje: „No a tohle je další věc, která mě nebetyčně štve. Tenhle jeho pitomej záhadnej sešitek. Pořád si tam něco píše, ale nikdo neví co. Schovává si ho jako nějakej špión. Milostpán má asi tajnosti, o kterých ani já, jeho zákonitá manželka, nesmím vědět!“

Tohle je ovšem problém, jenž svou skutkovou podstatou výrazně převyšuje událost s okurkovým salátem na slavnostní košulence. Za nás všechny to svým obvyklým lyrickým způsobem vyjadřuje Robert: „Ona má svatou pravdu, Luboši, neměl bys mít před svou celoživotní milovanou souputnicí tajemství. Vždyť ona je ti druhem nejoddanějším v životních zákoutích temných i jasných, ve chvílích tíživých i veselých…“

My souhlasně přikyvujeme a Luboš to vzdává. Usrkne Rulandu a pronáší: „No dobrá, milá Vladěnko a milí kamarádi, tak já vám to teda řeknu. Vono totiž jde v podstatě o hovno. Ten sešitek je moje osobní statistika časového podílu průserů na celkovém průběhu našeho padesátiletého manželství. Konec konců, proč výsledky neprozradit právě v téhle významné chvíli, že ano?“

Luboš zaujímá řečnickou pózu a my špicujeme sluch: „Vycházím z faktu, že padesát let i se započtením přestupných roků představuje 18 262,5 dnů, tedy 438 300 hodin. Z toho je třeba odečíst třetinový čas na spánek a třetinový čas pobytu v práci, dále takzvaný balastní čas, kdy z nejrůznějších důvodů manželé nejsou přímo spolu – třeba když manželka je na hlídání u mladejch nebo na pokecu s babama, já na rybách nebo na mariáši, někdo z nás je na nákupu nebo třeba venčí psa, a tak dál – prostě statistickou vylučovací metodou a složitými propočty mnoha položek jsem došel k výsledku, že za těch padesát let jsme s Vladěnkou absolvovali 113 228 hodin, kdy jsme spolu mohli tváří v tvář komunikovat.“

Svlažil hrdlo dalším douškem Rulandy a pokračuje: „Zásadní sledovanou statistickou položkou ovšem pro mě byla četnost průserů, za které mě Vladěnka seřvala, jakož i průměrná délka trvání jejich dozvuků. Trpělivým pozorováním a pečlivým zapisováním do tohoto notýsku jsem zjistil, že jsem Vladěnkou za něco zkritizován dvakrát až sedmkrát denně, což tedy logicky v průměru činí 4,5 průseru na jeden den. Doba trvání její následné naštvanosti se pohybuje mezi třiceti minutami až pěti hodinami, v přepočtu na průměr 1,6 hodiny denně. Dalšími početními operacemi jsem se dostal k cifrám, že celkem za dobu našeho svazku mě manželka za cosi kritizovala ve více než dvaaosmdesáti tisících případů a v následné naštvanosti setrvala po více než devětadvacet tisíc hodin.“  

Ticho v sále by se dalo krájet, napjatě sledujeme odhalování tajností záhadného sešitku. Závěr je ale náhlý a nečekaný. Luboš učinil dramatickou pauzu, usrkl Rulandu a říká: „Víte ale, dámy a pánové, co je na celé věci statisticky nejvýznamnější? Že těch padesát let bylo děsně fajn! Vladěnko, ženo má, nevíš náhodou, kde tady mají koš na vyhazování zbytečnejch notýsků?“ Z čela slavnostní tabule však zní odpověď: „Jen si ho ponech, Lubošku, muži můj, budou ještě další tvé průsery a hodiny mé nasranosti. A nezapomeň si tam zapsat ty dnešní okurky na košili!“