Ve většině povolání se celý život požaduje celoživotní vzdělávání. Vzhledem k rychlému rozvoji všech oborů je to asi naprosto nutné.

Můj nynější celkem poklidný život narušila stále větší a větší bolest na hrudi spojená s pocením a dušností. Musím poctivě přiznat, že jsem už velmi dlouho zanedbávala kardiologické vyšetření a když jsem se k němu skutečně rozhodla, byla jsem ihned převezena rychlým sanitním vozem do krajské nemocnice. A ještě tentýž den jsem měla celkem závažnou kardiochirurgickou operaci, po které mi zůstala jizva ve střední části hrudníku (celkem 32 svorek). K přemostění koronárních tepen (srdeční dvojitý bypass/) byl u mne použit žilní štěp z pravé končetiny.

Až později jsem se dozvěděla, že jsem byla na sále Centra kardiovaskulární a transplantační chirurgie v Brně celkem 5 hodin - dostala 1,5 litru krve a skutečně mne lékaři znovu přímo vrátili do života. Při této náročné operaci se zastaví činnost srdce a jeho roli po dobu zákroku převezme mimotělní oběh.

A jak jsem se vracela? Obětaví lékaři i sestřičky se o mne zpočátku starali přímo jako o narozené miminko, které zpočátku nemohlo nic. První den po operaci jsem na dotazy dokázala jen kývat hlavou - jako ano nebo ne. Další den už jsem dokázala něco říct a napít se nějakého nápoje. Měla jsem na sobě množství různých hadiček a i k dýchání mi dopomáhal nejdříve přístroj.

Zpočátku mi sestřičky pomáhaly úplně se vším i s osobní hygienou. Další dny jsem už dokázala něco málo jíst a rehabilitační sestra se mnou cvičila napřed jen na posteli, pak už mne učila i chodit - napřed jen posunout nohu po podlaze a zpět. Později už mne učila chodit do schodů i ze schodů.

Když jsem se dostala už na třetí pooperační lehčí oddělení v nemocnici - na standartní - ptala jsem se jedné sestřičky: "Jak vy se vlastně střídáte?" Odpověděla mi - aby se ta nejtěžší pooperační služba zvládla, tak mají takové kolečko a to od nejtěžší služby po tu "lehčí" - ale ta je jen v uvozovkách. Všechny sestřičky jsem zde vnímala jako dobré víly a lékaře jako kouzelníky, kteří probouzejí pacienty k životu. A jako pacientka jsem tam nebyla nejstarší, byla tam i některé mnohem starší.

V době mé hospitalizace tam měly praxi tři studentky Lékařské fakulty z Brna a od nich jsem se dověděla jaká byla moje operace pro ně samotné přímo "zázrak". Mohly být přítomné jako pozorovatelky s rukami za zády u jedné takové podobné operace. Ano, skutečně zde jsem viděla tu nesmírnou obětavost, zručnost a laskavost všech zdravotníků.

Odtud jsem už byla převezena přímo "překladem z lůžka po operaci" do lázní Teplice nad Bečvou. I zde jsem viděla tu velikou obětavost, trpělivost a sílu všech zaměstnanců více vracet pacienty do normálního života za pomoci všech dostupných rehabilitací. A zde bylo zase dost pacientů i daleko mladších. A za tu všechnu péči jsme jen a jen mohli všichni moc a moc děkovat.

Jaký je to rozdíl, když jsem v minulosti v úplně jiném oboru a pracovišti i poznala, že si třeba někdo za svou "obyčejnou" pracovní náplň řekl ještě k tomu i o úplatek? Já osobně jsem dostala "úplatek" dvakrát v životě. Hned brzy po mém nástupu do zaměstnání za prodej selátka a po druhé za prodej zmrzliny. V prvním případě byl kupující moc spokojen, proto asi ta štědrost - ale já jsem nevěděla jak se zachovat? Chtěla jsem to nějak vrátit, ale ostatní se mi vysmáli, že si to mám prostě nechat. A druhý případ - prodávala jsem kdysi dávno brigádnicky zmrzlinu a jeden zákazník mi nechal také velmi tučné zpropitné - také jsem si nevěděla rady, vedoucí mi řekl - nech si to.

Když jsem před léty jela "neuváženě" s vnoučátky na kolech delší trasu bez vody a peněz, bylo naším největším štěstím, že jsme dostali v malé restauraci zdarma všichni sklenici obyčejné vody z vodovodu.

A co jsem tímto článkem chtěla vlastně říct? Poděkovat dobrým slovem všem, které třeba už nikdy v životě neuvidím. Pokorně poděkovat všem těm dobrým vílám a lékařům - kouzelníkům, kteří přímo zázračně vrací mnoho lidí do života způsobem, který je pro mne skutečně obdivuhodný, náročný a snad i nepochopitelný.