Chodíval k nám, v mých dětských očích, neskutečně veliký Mikuláš, nádherný bílý anděl a kdesi vzadu se krčil čert s vyplazeným jazykem. Většinou stačilo zazpívat písničku nebo přednést básničku, přikývnout, že jsem byla hodná. A už se rozdávaly dárky. S přibývajícími léty vzrůstaly pochybnosti. Je to fakt Mikuláš? Jednou jsem se mu zahleděla na nohy a on měl normální lidské boty. To ve mně vzbudilo pochybnosti. Nevím, co jsem čekala, ale černé zablácené polobotky prostě ne.
A pak to přišlo. Bylo mi tak šest nebo sedm let a zůstala jsem na chvíli sama doma. Máma si odskočila k sestře, mé tetě, která bydlela nedaleko. A bratra vzala s sebou. A táta měl odpolední. Den předtím u nás byl Mikuláš a vše proběhlo v pohodě. Téměř rutina. Venku už byla tma, ta je v tuto dobu brzy. Četla jsem si, když se ozvalo velice silné zaklepání na okno. Spíš zabušení. Náš domek neměl patro, do okna někdo tloukl. Vyšla jsem na chodbu, říkali jsme "do síně". Dveře do domku byly prosklené. Rozsvítila jsem a otevřela dveře. A pak v podstatě nevím. Prostě tam stál. Mikuláš. Obrovský. A boty neměl, plášť až na zem. Už ani nevím, zda s ním byl čert nebo anděl nebo kdokoli. V mé dětské dušičce se spustila hrůza. Stála jsem proti tomu obru s berlou, sama doma - a projela mnou hrůza. Tak on opravdu existuje! Pak jen vím, že jsem prchala přes síň a jídelnu do ložnice rodičů a tam jsem vlezla pod manželskou postel a viděla jeho plášť, protože mne hledal. Jestli něco říkal, nevím. Třásla jsem se hrůzou. Odešel.
A brzy nato přišla máma. Volala, kde jsem. Brečela jsem pod postelí a odmítala vylézt. Utrpěla jsem šok. Marně mi vysvětlovala, že to byl soused, který si chtěl udělat legraci. Nevěděl ovšem, že jsem sama doma - já, malá holka. Já jsem věděla své. Byl to prostě skutečný Mikuláš. Ten, o kterém jsem pochybovala.
Od té doby u nás tradice návštěv Mikuláše skončila. Tu hrůzu jsem cítila velice velice dlouho.
A k mým dětem proto nikdy žádný Mikuláš, natož čert nepřišel. Nechtěla jsem je vystavit takovému strachu. Vždy jsme jim řekli, že Mikuláš toho má moc, prostě rozdávání nestíhá osobně u všech dětí, některým nechává dárky na zápraží. Jako právě jim. Zásadně bych je nevystavila jakémukoli děsu.
Mému synovi byly zhruba tři tři roky, když jsme šli na mikulášskou besídku do mateřské školky. Nechodil tam, ale besídka byla pro všechny děti z vesnice. Na pódiu stál obrovský Mikuláš, několik čertů a andělé. Chytila jsem syna za ruku, aby se nebál. Ale jakmile paní ředitelka vyzvala děti, aby některé přišlo na pódium něco zazpívat nebo zarecitovat, náš téměř nejmladší účastník se přihlásil a pak vesele recitoval vedle Mikuláše. Vůbec se nebál.
A když se vrátil, zeptal se mě: "Mami, co ten Mikuláš dělá celý rok, když nerozdává dárky?" Tuhle otázku jsem nečekala. Nevěděla jsem, co říct. Nakonec jsem řekla: "Asi odpočívá." A můj tříletý kluk se krátce zamyslel a pak řekl: "Tak až budu velký, budu taky Mikuláš."
No výborně.
Pošlete odkaz na tento článek
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
Ukázkový úvodní text článku
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním…
Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Když vzpomenu na své taneční v roce 1961 až 1962, vybaví se mi…
V době, ve které se odehrál tento příběh, byla v okolí mého…
Je dnes hodně nevlídně, a tak velmi ráda usedám k počítači, abych…
Jak začít na novém blogu, když jsem tady taky nová? Vzpomínky a…
Bydlení na venkově, byť za humny naší matičky Prahy, mělo svá…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %