Dean Reed byl propagován s nálepkou - jediný Američan, který utekl do socialistické země. Toto označení trochu pokulhává, protože i v jeho případě nám soudruzi lhali.

Dnes je díky internetu k dispozici řada Reedových živých vystoupeních i filmů a rozhovorů, v nichž vypráví o svém životě, o svých postojích a názorech. Protože už dávno odmítám přijímat jedinou pravdu, zkusila jsem v tom množství materiálů najít nějaký objektivnější pohled.

Kluk s kytarou

Socialismus v nás zanechal dojem, že se Reed rozešel s kapitalismem rovnou v kolébce a posléze se rozhodl skrze své umění šířit revoluční myšlenky. Ve skutečnosti se narodil v hlavním městě Colorada, v Denveru, do rodiny učitele matematiky a dějepisu. Vyrůstal jako každý jiný americký kluk a ke svým hudebním začátkům podotkl to, že s kytarou začal někdy ve dvanácti letech kvůli holkám. Později si jako univerzitní student vydělával hraním na studia, neboť jeho otec si mohl dovolit podporovat pouze jeho staršího bratra. Reed o svém dětství a mládí mluvil v mnoha rozhovorech i v době, kdy bydlel za železnou oponou. Nenašla jsem v těch výpovědích ani stopu po nějaké nenávisti, nebo snahu popírat to, co ho reálně formovalo v dětství. To bych ráda zdůraznila hlavně v kontrastu s tím, jak mnozí jiní v Československu obratně mazali celé odstavce ze svých životopisů či knih. Když jsem třeba četla vzpomínky paní Wolkerové na jejího syna, básníka Jiřího Wolkera, zanechalo to ve mně dojem, že se stal proletářem už v peřince.

V USA by se neproslavil

Reed jako devatenáctiletý odešel do Hollywoodu, kde chodil na hodiny herectví. Posléze se mu podařilo uzavřít smlouvu s hudebním vydavatelstvím. A začal nahrávat písničky určené hlavně pro dívčí publikum. Splňoval totiž kritéria klasického sladkého mladíčka, po němž holky šílí.

Hollywood později označil za místo plné obav a vykořisťování, kde si málokdo dokáže zachovat osobní integritu. Svět toho falešně nablýskaného pozlátka, myslím, vystihl dokonale a ani se nedivím, že ho poměry ve filmařském ráji nenadchly. Navíc jeho písnička Our summer romance se skvěle uchytila v Jižní Americe, a protože jeho chlebodárci vycítili velký komerční potenciál, tak ho poslali na turné po Brazílii, Chile a Peru. Zřejmě příliš neřešili to, jestli to prospěje, nebo uškodí jeho domácí kariéře.

Reed sám ještě po letech ohromeně vyprávěl, že když vystoupil v Chile z letadla, čekaly na něj davy fanoušků. Poprvé tak pocítil záblesky slávy. Pobyt Jižní Americe si nakonec prodloužil na čtyři roky. Naučil se španělsky a žil v Argentině, kde nejen koncertoval, ale měl tu i vlastní televizní program. Něco podobného by se mu v Americe asi sotva poštěstilo. Takový Johnny Cash vydal první singl v roce 1955, ale vlastního televizního programu s názvem „The Johnny Cash Show“ se dočkal až v roce 1969.

Reed na počátku šedesátých let měl také za sebou politické zasvěcení. Začal se angažovat, vymezovat se proti bídě a válce. V Chile ho totiž nadchly levicové politické názory, které do značné míry určily jeho další směřování. Sám poznamenal, že v Jižní Americe potkal nesmírně bohaté lidi a pak i chudáky živořící ve slumech, což s ním hluboce otřáslo. Aktivismem si pod sebou ale podřezal komerční větev, tudíž se stal nezajímavým pro americký trh.

Colorado tehdy mělo o trochu víc obyvatel než dnešní Estonsko. A pokud se v Estonsku živí někteří lidé hudbou, Reed by se pravděpodobně v pohodě uživil taky. Jen by jeho věhlas zůstal zeměpisně omezen. Elvis byl opravdu jeden a to platí všeobecně.

Proč nakonec zakotvil v socialistickém bloku

V roce 1965 se Reed poprvé objevil v Evropě, poté jezdil hlavně do Španělska a Itálie, kdy se na dva roky usadil v Římě. V Itálii začal budovat svou filmovou kariéru, většinou se objevoval v béčkové produkci. Zlé jazyky k tomu potměšile dodávají, že v tom dokonale kopíroval zmíněného Elvise Presleyho. Reed zřejmě nikoho kopírovat nechtěl, jednoduše přijímal příležitosti, které přicházely. Umění je sice krásné a povznášející, ale pokud taková nabídka nepřijde, z něčeho se složenky platit musí. Tuhle pragmatičnost bych mu nevyčítala, protože to bychom museli postavit na pranýř všechny herce z nekonečných seriálů. Je to jen práce.

Papaláši nás dlouho horlivě přesvědčovali, že si Reed vybral socialistické Německo, protože se mu zajedl život v kapitalismu. A on se přitom na filmovém festivalu v Lipsku seznámil s herečkou Wiebke Dorndeck, zamiloval se do ní a pojal ji za manželku. Na základě toho si řekl, proč se nezkusit přestěhovat do její rodné země. Vždyť v Evropě pobýval s přestávkami už dobrých šest let. Nabízí se otázka, proč se spolu neodstěhovali na západ. Ale Wiebke nebyla nijak výjimečně úspěšná doma na východě, takže by se v západní části Německa spíše neuchytila. Reed tehdy už koncertoval v Sovětském svazu či Československu, kde mu místní soudruzi prezentovali tu hezčí stránku života za železnou oponou. Tudíž Reedovi docela rozumím, že ho asi docela lákala socialistická společnost, v níž naivně doufal v rovnost a spravedlnost.

A rozhodně bych tedy jeho odchod na východ nedémonizovala. Ostatně za hudebníkem Michaelem Kocábem odešla do Československa Američanka Marsha Crews a za hercem Bolkem Polívkou Francouzka Chantal Poullain, která stejně jako Reed vystupovala v socialistické televizi (v manželově Manéži) a hrála ve filmech socialistické kinematografie. Pochopitelně ani jedna se nijak politicky neprezentovala, přesto se také dobrovolně vydaly do socialistické země. Jenom zkrátka Dean Reed se díky svému aktivismu hodil víc soudruhům do krámu.

Vykrádání písniček a laciná show

Reed v Německu pokračoval v tom, co dělal doposud, nahrával písničky, koncertoval, vystupoval v televizi a hrál ve filmech, které si sám psal a později režíroval. Kritika mu po jeho smrti vyčetla průměrný talent a sklony k estrádnímu předvádění se. Jenomže Němci zkrátka estrády milují, a pokud to vyčítáme Reedovi, výčitka by směřovala i na populární Helenku Vondráčkovou, Jiřího Korna a další české umělce, kteří v německých pořadech také často hostovali. Ačkoliv nepatřím k fanouškům tohoto typu zábavy, patřilo to k té době. Položme si otázku, v čem jiném by asi tak Reed mohl účinkovat, když zpěváci byli vytěžováni hlavně tímto způsobem. A na kvalitní recitály ve stylu Proudy lásky odnesou Marty Kubišové z konce šedesátých let už nebyl prostor.

Reed měl docela příjemný baryton, jemuž podle mě nejvíc seděly balady, kdy se doprovázel sám na kytaru. V tom mi připadal nejuvěřitelnější a nejautentičtější. Bohužel německé publikum potřebovalo jásavé až kolotočové skladby. A on je ochotně zpíval. Stejně ochotně zpíval řadu hitů svých amerických souputníků. Dokonce si na nich podle kritiky postavil svou socialistickou kariéru. A zase to vypadá, že to dělal jen on sám. Opět, když zalistujeme historií československé populární hudby, narazíme na tolik přejatých skladeb, až nás to může šokovat. Paradoxně se tohoto přebírání skladeb dopouštěly i ryze západní umělci, což krásně ilustruje třeba případ písničky Bang Bang, kterou původně zpívala Cher, posléze se jí ujala Nancy Sinatra a následně francouzská diva Dalida, aby si ji nakonec zařadil na album i sám velký Frank Sinatra. Nicméně dnes se zdá, že se tohoto vykrádání dopouštěl výhradně Reed a na ostatní je zapomenuto. Ostatně Johnny Hallyday celý život zpíval řadu převzatých rokenrolů, a nikomu to ve Francii nevadilo, naopak si s ním s potěšením zazpívala i taková Céline Dion.

 A ani Reed nezůstával ve východním Německu na pódiu sám, ochotně mu sekundoval třeba Josef Laufer. Přesto se nejčastěji potkával s Václavem Neckářem, který o Reedovi mluvil v tom smyslu, že mu takzvaně hodil lano, když se mu v Československu nedařilo. A v tom vidím další zajímavý rys Reedovi povahy. Ačkoliv se o něm tvrdí, že si vše pečlivě vykalkuloval, vnímám u něj určitou laskavost a respekt k lidem. Řada pamětníků v komentářích pod jeho skladbami vzpomíná na to, jak se s nimi ochotně fotografoval a podepisoval své fotografie, zatímco jeho kolegové je odmítali s nosem zdviženým vzhůru. Samozřejmě se objevily i zprávy, že byl kupříkladu agentem tajných služeb. To hodnotit nechci a ani mi to nepřísluší.

Rychlý konec

Reed prý v posledních letech před smrtí začal dost pít. Žil v údajně nespokojeném manželství se svou třetí ženou, prominentní herečkou Renate Blume, jež na něj prý nesnesitelně žárlila a trápila ho. V rozhovorech také probleskuje Reedův stesk po rodné zemi, kam chtěl odjet na turné a uvažoval dokonce i o tom, že by se tam přestěhoval zpátky. Je to pochopitelné, protože po čtyřicítce přichází přirozená tendence návratu ke kořenům.

 K tomu všemu se začala zadrhávat i Reedova socialistická kariéra. Ostatně mnozí jeho západní kolegové po úspěšných šedesátých i sedmdesátých letech ustupovali ze slávy. Potkalo to většinu těch, jež se nepřizpůsobili trendům, a na pódia je vrátil až zájem o starší hudbu.

Reed každopádně zemřel za podivných okolností. Údajně šlo o sebevraždu, k níž ho měly dohnat problémy v manželství a deziluze ze života v socialistické společnosti.

Můžeme si o jeho odkazu říkat a myslet cokoliv, přesto on sám dosáhl něčeho, co se leckterým jeho kolegům z Hollywoodu nikdy nepodařilo.