Přitom den začal celkem normálně, říznutí při krájení chleba je prkotina. Po snídani bylo v plánu jen doleštit motorku, protože chopper musí jet na STK naleštěný a vyrazit pro štempl, abych na poslední chvíli zjistil skrytou závadu.

Pomyšlením, co všechno se během předešlých jízd mohlo stát, mi hrůzou ztuhly i krevní destičky, protože říznutí přestalo krvácet.

Jediné řešení bylo odvézt motorku cca 30 km k mechanikovi. Na přesun jsem zvolil rychlost, kterou by od motorky nečekal žádný účastník silničního provozu, včetně cyklistů.

Po předání stroje už měla následovat jen normální cesta domů, když v tom se za mnou ozvalo: "Pane, neztratil jste rukavici?" Hmm k čemu bych asi potřeboval tři, ale zběžný pohled do přilby mi prozradil, že jedna mi je tak trochu na..., no víte co.

Před nástupem do autobusu mě dohnala potřeba respirátoru, v době příběhu povinného. Byly dvě možnosti, buď zbytek cesty, včetně přestupu, absolvovat s přilbou na hlavě se sklopeným štítem nebo si nechat spoj ujet a pořídit si povinnou výstroj. Zvítězila nakonec tato varianta. Respirátor totiž měli v zahradnictví v akci mezi sadbou salátů. Raději jsem do košíku dal celé balení a k tomu pár sazenic. No co, měli je zrovna v akci.

Protože času na autobus bylo dost, koupil jsem si pivo a cigára s tím, že se k všeobecnému opovržení takto uklidním na lavičce v parku. Tuto variantu podporovalo i zrušení stanného práva. Po usednutí už mi zbylo jen pivo, ztraceným kuřivem si už ničil zdraví někdo jiný.

Poslední překážkou na cestě domů byl vlak. Z rozjímání mě vyrušilo známé... jízdenky prosím. Sáhnul jsem automaticky do náprsní kapsy a nakonec prolustroval všechny, abych si uvědomil, že do motorkářského ohozu si režijku neberu. Od vysvětlování mě zachránila cestující moji krevní skupiny zet, která s průvodčí řešila, jak dohnat batoh, zapomenutý v předešlém vlaku. Tato osobní tragédie mě nejenom škodolibě potěšila, ale i zachránila, protože paní se svého majetku natolik dožadovala, že pani průvodčí se ke mně už neprobojovala.

Když přidám, že jsem nevědomky jel bez řidičských papírů, na jedno dopoledne to bohatě stačilo. Ostatně tento příběh mnozí znáte. Když to nevíte, jedete v klidu, když víte, čekáte policajty za každým rohem.

Pak už jen v dešti dojít domů, samozřejmě s přilbou na hlavě, protože mně prší přímo na hlavu, před domovními dveřmi si vymknout kotník a příběh byl uzavřen.