Teta Dalecká byla modistka. V Praze měla zavedenou firmu s obchodem na Vinohradech. Když jí ho po únoru 48 komunisté sebrali, aspoň ji tam nechali jako vedoucí. Dělala totiž fakt krásné klobouky. Často jsme tam s tátou chodili na návštěvu nebo ji aspoň pozdravit.

Naše sestřenice Miluška, která byla její pokrevní neteří, s tetou bývala v krámě často. Dodnes jí "umí" a dokonale přehrává jeji scénky se zákaznicemi. 

- Ano, madam, děkuji madam. Jsem moc ráda,  že  se vám klobouček líbí! Těším se na vaši další návštěvu!

Proneseno roztomilým servilním tónem dokonalé obchodnice. Jakmile ale za "madam" zaklaply dveře, následovalo:

- Prokristapána, vypadá jak Marta Gottwaldová a myslí si, že je Greta Garbo!

Teta Dalecká byla vtipná a veselá ženská. Něco ale v její minulosti bylo, o čem se nemluvilo. Já byla tehdy dítě a na bezdětnou vdovu, kterou byla, mi připadala mladá. Celou tu hrůzu jsem se dozvěděla o mnoho let později. 

Jejím manželem byl Rudolf Dalecký, šefpilot na letišti Kbely. Hned 5. května se zapojil Pražského povstání. Jelikož uměl dobře německy,  byl jedním vyjednavačů na vysočanském nádraží. V bojích o Prahu tam tehdy Němci sami nabídli krátké příměří. Snad se chtěli nějak dohodnout. Situace zřejmě byla velmi vypjatá. V nestřežené chvíli jeden z nacistických důstojníků zákeřně přistoupil k Daleckému zezadu a prostřelil mu hlavu. Rudolfovi bylo jen 38 let...

Pamětní deska na Nádraží Vysočany (foto Šárka Bayerová)

Podrobnosti nevíme. Teta o tom nikdy nemluvila, asi to bylo moc bolavé. Vždyť ani děti nestihli. Táta možná věděl něco víc, ale já se málo ptala. 

Tak si na Rudolfa aspoň vždycky 5. května vzpomenu. Na jeho absurdní smrt v absurdním světě.  Poučíme se někdy?