Básníka, žijícího stranou literárního dění, autora mnoha básnických sbírek a románů, které vycházely od poloviny šedesátých let. Známý bude pravděpodobně čtenářům východočeského regionu, těm ostatním se jej pokusím přiblížit.

Foto ze Slovníku české literatury, autor Jan Adamec

Miloš Vodička se narodil 27. prosince 1938 v Chrudimi. Jeho prarodiče byli majitelé hotelu Alfa v Chrudimi, jejich syn, Milošův otec František, pracoval jako finanční úředník. V roce 1942 se rodina přestěhovala do Pardubic. O osm let později, v roce 1950, byl otec protiprávně odsouzen z politických důvodů jako špion k šestnáctiletému vězení. Rodině byl zkonfiskován veškerý majetek a maminka Marie s dvanáctiletým Milošem a jeho starší sestrou Jaruškou byli násilně vystěhováni do jedné, plísní prolezlé, místnosti v Nemošicích u Pardubic. Tato skutečnost zbytek rodiny velice stmelila, ale Miloše poznamenala na celý život. Maminka, původem z písmáckého selského rodu, statečně překonávala veškeré útrapy a dětí jí, dle svých možností, pomáhaly.

Během let věznění svého otce poznal Miloš díky školnímu kamarádovi jeho otce vydavatele Vlastimila Vokolka, který se mu snažil svým přístupem a radami chybějícího otce alespoň částečně nahradit. Navíc byl také jeho prvním čtenářem a kritikem jeho básní a próz. Přátelství jim vydrželo až do dospělosti, kdy k nim přibyli i předčasně zesnulý básník Jiří Pištora, básník Petr Kabeš nebo básník a spisovatel, pozdější politik a diplomat Jiří Gruša.

V roce 1954 se torzo Vodičkovy rodiny mohlo opět vrátit do Pardubic, kde Miloš dokončil základní školní vzdělání. Kvůli uvěznění svého otce neměl šanci získat doporučení na jakoukoliv střední školu. Jeho statečná matka se však s další nespravedlností ve své rodině nesmířila a napsala dopis prezidentovi Antonínovi Zápotockému. Díky zvláštnímu povolení prezidentské kanceláře tedy mohl Miloš v letech 1954 - 1958 vystudovat Vyšší průmyslovou školu chemickotechnologickou v Pardubicích. Po maturitě chtěl pokračovat ve vysokoškolském studiu na pedagogické škole v Brně, ovšem opět se objevily „kádrové důvody“ a další studium mu bylo již navěky zapovězeno.

Na maturitním večírku se Miloš Vodička seznámil s malířem Janem Steklíkem, díky němuž poznal i další výtvarníky - Jiřího Lacinu, Bedřicha Novotného a Františka Kyncla.

První z portrétů Miloše Vodičky od pardubického malíře Bedřicha Novotného (50. léta). Poprvé představeny na výstavě Neznámé portréty v pardubické galerii Fons na podzim v roce 2016. Foto: Daniela Lender Chaloupková

Nastal čas dospělosti. Miloš Vodička nastoupil jako laborant v Krajské hygienicko-epidemiologické stanici v Pardubicích, a této profesi zůstal věrný až do důchodu. Souběžně se věnoval i poezii. Své verše postupně publikoval v Hostu do domu, Mladé frontě, Mladém světě, ostravském Červeném květu a Kulturním měsíčníku, Československém vojákovi, Pochodni, Zemědělských novinách a mnohých dalších.

Milošův otec si odpykával svůj trest v Mírově na Moravě například s generálem Janem Syrovým, arcibiskupem Karlem Otčenáškem a dalšími. Díky korespondenci s tatínkem se jeho prvními čtenáři stali otcovi spoluvězni Josef Palivec (diplomat, básník), Bedřich Fučík (kritik, esejista), Jan Zahradníček (básník, překladatel), František Křelina (básník, dramatik) a další osobnosti. V roce 1960 byl František Vodička, po deseti letech nesmyslného věznění, v rámci amnestie propuštěn na svobodu.

V té době se Miloš stal členem Klubu spisovatelů. V rámci cesty do Francie v roce 1966 navštívil rovněž město Blois na řece Loiře (160 km od Paříže), proslulé mimo jiné procesy s čarodějnicemi, což předznamenalo vznik jeho snad nejznámější sbírky Čarodějnice z Blois.

Čarodějnice z Blois potká v lese muže
mládenečka jak růže
Čarodějnice snímá z ňader
bílé roušky
Ňadra se světle usmívají
Čarodějnice přes tvář pouští vlasy
a už je nahá a mámivá
Vesnický synek utrhá si knoflíky
Dychtivý pomatenou říjí
nalehne srdcem
na hrot od dýky

V roce 1972 uvedl Československý rozhlas jeho dramatizaci povídek Karla Čapka (Pád rodu Votických, Balada o Juraji Čupovi, Zmizení herce Bendy, Básník /Bubny a činely/). O tři roky později měla premiéru jeho přebásněná japonská loutková hra Asagao o lásce stejnojmenné krásné dívky a samuraje Komazawy v hlavní roli s Evou Hruškovou. Po Praze byla postupně uvedena v brněnském divadle Radost v režii Petra Kracika, Šumperku, Uherském Hradišti, Pardubicích i španělské Seville. Pohádka získala cenu poroty na festivalu Skupova Plzeň 1986 „Za tvořivé rozvíjení vysoké animační tradice“.

Do rána se noc vyplakala,
vítr květ svlačce
do trávy uvadlý zlomil
Za sto let, milá,
umřeme spolu láskou

Po roce 1989 básník publikoval v Tvaru (1994 sbírka Devítník), Lidových novinách, Proglasu, Hostu i jiných periodikách. Jeho díla byla přeložena do francouzštiny, němčiny, makedonštiny, běloruštiny, srbštiny a ukrajinštiny. Díky znalosti polštiny byl autorem překladů spisovatelky a scénáristky Olgy Tokarczuk.

K jeho osobním přátelům patřili básníci a spisovatelé Miroslav Florian, Bohuslav Reynek, Jan Skácel, František Hrubín, Karel Šiktanc, Saša Berková, Jana Štroblová, František Nepil a mnozí další.

Stal se zakládajícím členem Střediska východočeských spisovatelů a držitelem Medaile města Pardubice za dlouhodobý přínos pro město.

Pod vlivem zdravotních problémů žil v závěru života takřka odloučen od lidí, stýkal se pouze s pečovatelkami a občas se synovcem.

Se souhlasem novináře Jaroslava Jonáše si dovolím ocitovat část z jeho nekrologu do spisovatelského bulletinu Kruh.

„Básníkův život v ústraní měl výhodu v tom, že v době normalizace nemusel do své tvorby zapojovat autocenzuru. Ale měl i nevýhody. Když se Miloš po roce 1989 v jenom známém pražském nakladatelství pokoušel vydat svoji v pořadí desátou sbírku Devítník, dostalo se mu odpovědi, že jsou to sice kvalitní verše, ale že si nakladatelství nemůže dovolit vydávat začínající autory.

,Psal jsem ze strachu
jako si chlapec ve tmě
potichu píská píseň
A vím že je nás víc
kteří se bojíme být
Neseme laskavá srdce
a jdeme statečně
Milujeme svůj svět
A ten nás bolí

(Devítník)´

Osud přichystal Miloši Vodičkovi dvě životní traumata. Nepřítomnost otce v době dospívání vtiskla do Milošova podvědomí pocit osamocenosti, života na okraji. Ten mollový tón se táhne celým jeho dílem. „Asi víc než Pardubice zasáhly do mého psaní Nemošice,“ přiznával. „Tu krajinu slepých ramen Chrudimky, listnatých porostů a luk s nádhernými košatými duby jsem prošel křížem krážem a v mých verších se určitě objevuje. A hlavně tam byl hřebčín a já od té doby koně miluju, i když se jich zároveň trochu bojím.“

Druhé životní trauma přinesla Milošovi smrt jeho milované matky. Žil s ní celý život a pečoval o ni v době, kdy byl jeho otec uvězněný, i po jeho smrti. Staral se o ni až do konce jejích dnů a o zdrcující síle prožitku matčiny smrti vypovídá drásavými slovy jeho básnický triptych Trialog (2002). Ze zhroucení po této události, která pro něj do jisté míry znamenala ztrátu smyslu života, se Miloš dostával velmi dlouho a velmi těžce. Při životě ho udržovalo hlavně psaní. Pozvolna se uzavíral do sebe a do světa své tvůrčí imaginace.“

Další z portrétů Miloše Vodičky od pardubického malíře Bedřicha Novotného (50. léta). Poprvé představeny na výstavě Neznámé portréty v pardubické galerii Fons na podzim v roce 2016.  Foto: Daniela Lender Chaloupková

Můj první kontakt s Milošem Vodičkou se uskutečnil 14. listopadu 2010. Náš společný dlouholetý přítel, již zmiňovaný Jaroslav Jonáš, mi o něm tak poutavě vypravoval, že jsem zatoužila se s ním seznámit. Napsala jsem mu tedy obsáhlý mail, a k mému úžasu mi nejen obratem odpověděl, ale v příloze rovnou poslal elektronický rukopis svých memoárů, Wilsonovu mlžnou komoru.

Následoval Tradicionál, a začátkem března 2011 jsem se stala pravděpodobně první (nebo jednou z prvních) čtenářkou poněkud volnomyšlenkářského Tolerančního patentu. Po tříletém dopisování a častých telefonátech jsem měla tu čest se 9. prosince 2013 setkat s Milošem poprvé osobně. S úctou a obdivem. Dopisovali jsme si až do prosince 2016, poté, vzhledem k jeho zdravotním problémům, už jsme si pouze telefonovali.

Chtěla bych čtenáře seznámit s jedním z jeho mailů o Vánocích 2013:

,Vánoce nemám ani trochu rád. Od padesátého roku, kdy byl otec zatčen, to byly dny plné smutku a slz. A byli jsme tak chudí, že jsme vyhlíželi listonoše, jestli nám nepřijde nějaký balíček od příbuzných z venkova, abychom mohli část poslat na Mírov taťkovi na přilepšenou (pokud ovšem dostal povolenku na balíček a pokud mu to dozorci neukradli ...)

Byla to nedobrá doba. Pamatuju se, jak jsme jednou před Štědrým dnem v jediném pardubickém obchodním domě se sestrou chtěli koupit mamce balíček kakaa (matka kakao milovala) a chybělo nám doslova několik korun, a tak si zahanbená Jaruška šla vypůjčit ten nepatrný obnos od jednoho inženýra z Tesly, který tam taky bloumal ...  Žebrota. Fuj, už na to nechci myslet.

Od matčiny smrti v roce 2002 jsem na Štědrý den sám a jím jen samotné brambory. Letos si je omastím. Řekl jsem si, že děti v Africe jsou rády, když to mají aspoň někdy v roce, a tak já to chci vydržet aspoň jeden den. Zato vína se mi letos sešlo habaděj! Mám osm lahví prvotřídních vín.´

„Myslím, že svět byl jeho odchodem poněkud ochuzen“, volal mi před třemi lety Jarda Jonáš tu smutnou zprávu.

Pane Miloši, bylo mi ctí ….

Panno Marie prosím
ať nepřekročím bludný
kořen a když tak
ať se vrátím tam
kde tomu říkám
kdoví proč domů
AMEN

(Tradicionál)

Přehled tvorby:

Vítr kolem tepen (1965) První sbírka veršů mladého básníka.

Svatební peří (1966) Druhá básnická sbírka plná vztahové symboliky.

Čarodějnice z Blois (1969, celkem vyšla 5 x) Osmadvacetidílný cyklus. Čarodějnice představuje mnohovrstevnatý ženský idol, manévrující mezi stvořením a apokalypsou, mezi láskou a prokletím, mezi pravdou a hrou.

Kejklíři (1971) Časté návraty k antice. Obsahuje i druhé vydání básně Čarodějnice z Blois.

Pták Ohnivák (1976) Sbírka básní inspirovaná hudbou Igora Stravinského. Prémie Literárního klubu 1975).

Sonáty (1980) Poezie převedená do tónů.

Román na pokračování (1982) V tomto cyklu se poprvé objevují memoárové rysy.

Lapidárium (1985) Básnická sbírka.

Asagao (1989) Přebásnění starobylé japonské loutkové hry - báje o lásce krásné dívky Asagao a samuraje Komazawy.

Nápory paměti (1995) První porevoluční sbírka poezie, počínající náznaky životního bilancování.

Básně: 1965 - 1989 (1997) Kniha zahrnuje všechny výše uvedené sbírky (kromě Náporů paměti).

Svatba, na kterou tě nepozvali (1999) Další bilanční sbírka.

Trialog (2002) Básnická kniha o třech skladbách. „Blízké souručenství jsem začal psát ve špitále, letos na Medarda vypůjčenými propiskami, které jsem rychle vypisoval. Nejdřív však na to prostěradlo. Chudák sestřička …“ V léčebně se autor ocitl po matčině smrti.

Tradicionál (2003) Vyšlo k pětašedesátému výročí narození. Autobiografické výpovědi, přiznání a vzpomínky.

Wilsonova mlžná komora (2007) Beletristicky pojaté vzpomínky na svůj život osobitým básnickým jazykem, bez sentimentu a sebelítosti. (Wilsonova mlžná komora je zařízení, v němž lze sledovat dráhy mikročástic v prostředí nasyceném parami, většinou lihovými)

Tahy 2008 (2008) Představen jako jeden z autorů v ročence TAHY, prezentující literární tvorbu, dokumenty a odborné statě týkající se zejména východních Čech.

Blues pro tahací harmoniku/Čarodějnice z Blois (2008) Sbírku předznamenal slovy německého prozaika Jeana Paula: Žádná doba nepotřebuje básníka tolik jako ta, která má za to, že jej může postrádat.

7edm 2011 (2011) Poslední ze sedmi sborníků pardubického nakladatelství Theo. Jeden ze 49 uvedených autorů.

Toleranční patent (2013) Poslední autorovo dílo. Otevřená zpověď, román s traktáty a autobiografickými rysy. Strhující příběh expresivní lásky i hluboké samoty.