Z Tivoli jsme přejeli místním vlakem do Říma. Řím je město mého srdce. Ani nemám přesně spočítáno, kolikrát jsem tam už byla, odhaduji tak 12x.  Naposledy loni v létě - sama a vlakem, strávila jsem v tomto městě měst celý týden. Můj muž byl již v Římě také, ale ne tak často, pobyt jsem proto přizpůsobila hlavně jemu.

Přijeli jsme na nádraží Termini, výchozí dopravní uzel pro cesty vlakem kamkoli, ale také městskými autobusy po Římě nebo metrem tamtéž. Ubytování jsme byli v apartmánu hned vedle nádraží a byli jsme velmi spokojeni, jen jsme trochu bojovali se vstupním kódem při příjezdu. Nicméně podařilo se, kufry dovnitř - a první římská procházka. Hned naproti Termini je kostel Santa Maria degli Angeli, tedy Panna Maria mezi anděli. No kostel. Zvenčí ho připomíná jen kříž, jinak jde o cihlovou budovu či spíše zříceninu nepravidelného tvaru, kdysi římské Diokleciánovy lázně, které génius Michelangelo proměnil v kostel. Moc turistů sem nechodí, je to trochu stranou, ale pro mne je to neskutečný skvost a jde o můj nejoblíbenější římský svatostánek. Vejdete - a ocitnete se v prostoru nesmírně čísté krásy, kolem se tyčí mohutné antické sloupy, kostel má naprosto nepravidelný tvar a je přes 120 metrů dlouhý a více než 100 metrů široký, slunce prosvítá okny umístěnými nahoře podél chrámových stěn, na mramorové podlaze je umístěn symbol poledníku. Michelangelo naprosto geniálně - jak je ostatně u něj zvykem - proměnil pohanskou stavbu v katolický chrám. Rozhodně stojí za návštěvu.

Santa Maria degli Angeli. FOTO: Di NikonZ7II , CC BY-SA 4.0, commons.wikimedia

Santa Maria degli Angeli. FOTO: Di Giovanni Dall'Orto, volné díolo, commons.wikimedia

Poté jsme téměř v linii naproti této bazilice prošli živou třídou Cavour - cestou jsme navštívili jednu z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších bazilik - Santa Maria Maggiore, do češtiny se překládá jako Panny Marie Sněžné. Jde o monumentální stavbu již z 5. století, zachovala se téměř nezměněna. Vejdete - a dech se zatají nad nádherou výzdoby, mramorem na podlaze, freskami a mozaikami na zdech, mohutností prostoru a vznešeností tohoto místa. Jen mám při návštěvě těchto přenádherných a přezdobených a prostorově nesmírně obrovských prostor jaksi pocit, že se tyto chrámy neshodují s proklamovanou chudobou Ježíše. Ale z historického a architektonického hlediska jsou úchvatné - a rozhodně naplňují věřící i nevěřící.

Kousek dále jsme ještě před uzavřením stihli i chrám St Pietro in Vincoli, tedy Svatý Petr v okovech. Další zážitek - nejen krása barokního chrámu s dórskými sloupy, který opět pochází už z 5. století, ale hlavně dva obdivované a hojně navštěvované artefakty: naleznete zde vystaveny řetězy, kterými byl ve vězení spoután Svatý Petr. A druhým zážitkem je opět Michelangelo - tedy jeho socha Mojžíše na v podstatě nedokončeném náhrobku papeže Julia II. Michelangelo se zde opět jednou ukazuje jako neuvěřitelný sochař - mohutná postava Mojžíše vzbuzuje až posvátnou hrůzu a rohy na jeho hlavě nekonečné otázky. Údajně vznikly po nepřesném překladu popisu tohoto velikána z Bible. Kdoví. Každopádně je neuvěřitelný, nebo spíše - je naprosto uvěřitelný. 

A pak už jen sejdete schody před tímto kostelem, vydáte se doleva dolů uličkou - a ocitnete se přímo před památkou všech památek: před Koloseem. Zhlédli jsme ho jen zvenčí, uvnitř už jsme několikrát byli, zvenčí jsme také nakoukli na Forum Romanum, i to známe. Koloseum netřeba popisovat, každý ho zná, ale stejně stojí za to stát před ním, vedle něj či u něj. Dýchá z něj antika. Člověk obdivuje um a neuvěřitelnou zručnost stavitelů tohoto díla, ale také mu tanou na mysl všechna utrpení všech, kteří se zde stali nedobrovolnými účastníky různých nelidských představení. A to bylo kdysi celé Koloseum obloženo mramorem a v každém otvoru stála socha - a před Koloseem se zde nacházelo soukromé jezero uvnitř parku před vilou císaře Nerona. 

Večer jsme strávili v útulné pizzerii a noc samozřejmě v našem apartmánu.

Ráno jsme se vydali metrem k Bazilice svatého Pavla za hradbami (Basilica di San Paolo fuori le mura). Baziliku svatého Petra ve Vatikánu zná každý alespoň podle jména, ale tuhle baziliku navštíví málokdo. Jde o jednu ze čtyř papežských bazilik a nachází se mimo centrum, kdysi ostatně stála za městskými hradbami. Byla postavena již ve 4. století nad hrobem svatého Pavla a - zase - vejdete a žasnete. Velkolepý prostor vyzdobený mramorem z původních římských staveb, sloupořadí, portréty papežů, neuvěřitelná výzdoba... bohatství a krása. Většinou se zde nenachází mnoho turistů, jenže je Svatý rok, takže několik procesí hlasitě se modlících poutníků jsme potkali i tady. Možná proto, že mám ráda ticho, se mi zde velice líbí klášterní Rajský dvůr - uzavřený prostor se stromy, sloupy, lavičkami, ptáky a oblohou.

Bazilika svatého Pavla za hradbami. FOTO: StPaul – Vlastní dílo, CC BY 4.0, commons.wikimedia

Nedaleko odtud jsem musela manželovi ukázat ještě jednu stavbu - což jako stavař skutečně ocenil. Nachází se zde totiž po krátké procházce parkem čtvrť, kterou kdysi založil Mussollini - tzv. Eur a tam hranaté koloseum. Tento vůdce chtěl předčit římské císaře, nechal si tedy také postavit koloseum - a aby se odlišil, tak hranaté. Dnes je téměř prázdné, ale to mu neubírá na kráse. 

Metrem jsme se pak vrátili do apartmánu a po obědě a siestě se vydali na procházku po známých místech Říma - viděli jsme Fontatnu di Trevi, dali si u ní zmrzlinu a pozorovali nesmírný dav turistů. Pak jsme navštívili Pantheon - jedinou římskou antickou stavbu, která se dochovala v původní podobě. Byl to chrám všech bohů, dnes je zde pohřben např. Rafael Santi. A člověk zvedá neustále hlavu, aby obdivoval kupoli s otvorem - tak jako to dělal Michelangelo, když zde hledal inspiraci pro stavbu Chrámu sv. Petra. Vstup do Pantheonu je od loňského roku zpoplatněn - platí se 5 Eur. Jde o jediný kostel v Římě, kde se platí vstupné.

Nalevo od Pantheonu se pak na malém náměstíčku s Berniniho sochou slona, který nese na hřbetě obelisk, nachází kostel Santa Maria sopra Minerva. Jde o jediný dochovaný gotický kostel v Římě, který se nachází na místě dřívějšího Minervina chrámu. Není příliš známý ani extra krásný, ale nachází se zde - pro mne - naprostá lahůdka: Michelangelova socha odpočívajícího Krista. Všichni známe a obdivujeme Davida a Pietu, ale pro mne je tohle jedno z vrcholných děl tohoto Mistra nad Mistry. Kristus jde na smrt, nese kříž - zastaví se, opře se o kříž a odpočívá. Dívá se přítom trochu bokem. Je nahý, jen přes bedra má roušku - ta ostatně není Michelangelova, byla přidělána později, asi aby socha nebudila pohoršení. Kristus je zde lidský, unavený, smutný. Budete-li v Římě, zajděte se na něj podívat. Já pokaždé jdu. V tomto kostele nebývá mnoho turistů, ale tentokrát tam zrovna sloužili mši, tak jsme se až úplně dopředu k soše nedostali (nachází se vlevo od oltáře), ale nevadilo, dívali jsme se z dálky - už tu sochu podrobně znám.

Závěrem tohoto dne ještě dvě perličky: unavení dlouhou procházkou jsme nastoupili na zpáteční cestě na autobus, abychom se dostali k našemu apartmánu. Podrobně jsem před nastoupením studovala jízdní řád a kam který bus jede. Pak jsme nastoupili - a autobus jel úplně jinam, než měl. Delší dobu jsme pak hledali stanici metra a jeli raději jím na Termini.

A v apartmánu jsme si lámali hlavu nad tabletkou do myčky, která tam byla v kuchyni připravená, ale v apartmánu nebyla myčka. Tedy nenašli jsme ji.

Náš poslední den v Římě jsme zahájili cestou metrem do Vatikánu - a jelo nás tam tolik, že jsme se téměř nevešli do vagónu. A to jsme zvolili pondělí, protože den předtím byla neděle a ve Vatikánu žehnal davům papež, takže jsme doufali, že tam bude méně lidí. Nebylo. Nebo spíše - nedokážu si představit, že by se do Vatikánu vešlo více lidí, než jich tam s námi bylo. Už od metra jsme šli v zástupu, který končil dlouhou frontou těch, kteří se chtěli dostat na náměstí Sv. Petra. To bylo celé zastavěno zábranami, takže jeho obvyklá krása vzala za své. Poutníci měli svůj zvláštní vstup, šli a hlasitě se modlili nebo zpívali, v jejich čele člověk nesoucí kříž. Ostatní návštěvníci museli vystát dlouhou několikahodinovou frontu, aby se dostali k chrámu, tam další, aby se dostali dovnitř. To jsme nehodlali podstoupit, ostatně v katedrále Sv. Petra jsme už opakovaně byli. Pietu vpravo u vstupu jsme museli oželet. Je nádherná. Chvili jsme se tedy dívali na zastavěné náměstí s kašnami a krásnou dlažbou a pak se vydali k Andělskému hradu. Prošli jsme kolem shromaždiště poutníků a můj muž v žertu navrhl, že bychom se k nim přidali a dostali se tak do chrámu, ale samozřejmě jsme to neudělali. Šli jsme kolem nové kašny a dostali se k Andělskému hradu, kdysi pevnosti i sídlu papežů, ale opravuje se a není přístupný. Přešli jsme Tiberru po známém a krásném mostě se sochami a pak jeli busem - tentokrát správně - na apartmán. Po obědě v bistru a odpočinku v apartmánu jsme metrem zajeli k Lateránu - tam se nachází další papežská bazilika, přenádherná Bazilika sv. Jana v Lateránu, která byla založena již v roce 313! Je to opět přenádherný bohatě zdobený velkolepý prostor s mramorovou podlahou a sloupy a sochami a zlatem a obrazy a dveřmi, které kdysi vedly do římského Senátu. Člověku už pak všechny ty baziliky až splývají, ale za návštěvu rozhodně stojí. Vedle baziliky přes frekventovanou silnici se nachází menší budova, ve které jsou umístěny schody, po kterých údajně kráčel Ježíš. Poutníci je ale chtěli vidět také, takže tam byla nesmírná fronta. Oželeli jsme je.

Všechny tři fotografie z Vatikánu: Pixabay

Obešli jsme baziliku a kolem egyptského obelisku jsme se vydali pěšky k poslednímu kostelu, který jsme chtěli navštívit. Cestou jsme se zastavili v typické italské kavárničce na kávu a zákusek a víno. A pak jsme došli ke kostelu Sv. Klimenta - vejdete a ocitnete se ve středověku. Je tu ticho a málo lidí. Kostel se zčásti opravuje, a pro nás Čechy je významný tím, že je zde pohřben sv. Cyril. Tento kostel samozřejmě můžete navštívit zdarma a zmínka o Cyrilově hrobu se nachází vpravo od oltáře na tabuli na zdi. Ale také je možno zakoupit vstupenku do podzemí, což jsme udělali - a tam se nejprve ocitnete v chrámu ze 4. století, to je prostor, kde kdysi pobýval sv. Cyril a kde se nacházíi  jeho hrob. Kolem něj je několik zajímavých cedulí významných návštěvníků. A ještě o patro níže se ocitnete dokonce v prostorách z 1. století, nachází se zde původní římská antická mincovna nebo také tzv. mitra, tedy původní křesťanská škola. Nádherný historický zážitek. 

Kousek od tohoto kostela je zastávka tramvaje, ta jede ke Koloseu, odtamtud jede metro na Termini - a tam byl náš apartmán.

Ciao, Roma. Ráno jedeme dál.

Přečíst si můžete také:
Na Sicílii vlakem? Ano, máme vyzkoušeno, jde to i v seniorském věku