Tento příběh jsem zažila před spoustou let, ale díky této zkušenosti se mám dodnes před opuštěnými budkami na pozoru!
S mojí sestrou jsme se na chalupě v Jižních Čechách, v blízkosti Mladé Vožice, o prázdninách střídaly v hlídání našich pěti dětí. Večer po několika dnech ségra dorazila z Prahy na chalupu, aby mě vystřídala a já příští ráno odjížděla do Prahy. Chalupa je od zastávky autobusu vzdálená asi 2 kilometry, tedy jsem vstávala za ranního kuropění a vyšla s baťohem na cestu směr zastávka.
Dorazila jsem asi o 20 minut dříve, a již se více rozednívalo. Obloha byla dramatická, vypadalo to na blížící se déšť a pár kapek jsem již na sobě ucítila. U zastávky autobusu byla dřevěná boudička, tak jsem si řekla, „nu což, na tu chvilku se schovám“. Otevřela jsem dvířka, hodila baťoh na zem a chtěla vejít dovnitř. V tu chvíli jsem u své hlavy uslyšela hluboké, dalo by se říct až hrozivé bzučení. Vzhlédla jsem od baťohu výše, odkud zvuk vycházel, a uviděla jsem TO – ve škvíře dvířek bylo zavěšené obrovské hnízdo a z něj začaly vylétávat velcí sršáni!
Zkameněla jsem…, ale asi jen na vteřinu, protože můj vnitřní hlas mi přímo řval do ucha „zdrhej a hodně RYCHLE!“ Otočila jsem se a vyrazila sprintem pryč! Při běhu, možná bych to klidně nazvala i sprintem, s tlakem frekvence infarktu, jsem si ale uvědomila, že ač se od budky rychle vzdaluji, pořád u hlavy slyším to děsivé bzučení! „Jak to, kolik jich za mnou letí? Zkusím se otočit!“ Začala jsem otáčet hlavu ze strany na stranu, dlouhé vlasy mi lítaly přes obličej, a já jsem si v tu chvíli uvědomila, že slyším to děsivé bzučení úplně těsně u mé hlavy! „Pomóóc, je to jasný! Oni se zamotali do mých vlasů! No rozhodně si tam sahat nebudu, nejsem blázen!“ Málem jsem si vykroutila hlavu, jak jsem s ní pořád otáčela sem a tam, aby se případní, nebezpeční bručouni osvobodili.
A pak se to stalo. Bolestivý pocit na krku v zátylku, jako by do mě někdo vrazil jehlu, nebo spíš nůž, ne KOPÍ! Zakřičela jsem bolestí a v tu chvíli vidím, jak se z mých vlasů vypletl jeden pruhovaný, statný exemplář a letí vítězoslavně vzhůru k nebi! „Uff“, podruhé jsem zkameněla, přestala utíkat, a poslouchala. Bzučení bylo pryč, „sláva!“, řekla jsem si a hodně si oddychla.
Vzadu na krku jsem ale cítila palčivou bolest, vnitřně jsem se třásla, byla jsem patrně v šoku, o tom nebylo pochyb. Pak jsem si ale teprve uvědomila, co se právě stalo a hlavou mi projela další, pro tuto chvíli, velmi podstatná myšlenka. Koukla jsem se na hodinky, autobus měl přijet asi za 10 minut, což byla ta skvělá zpráva, totiž, že zmizím z tohoto prokletého místa, jenže! Můj baťoh je pořád ještě na zemi v oné dřevěné boudě, přímo pod sršním hnízdem, kde na 100% probíhá diskuze o vetřelci s dlouhými vlasy a určitě se již spolubojovníci staví do šiků, aby zahájili útok, jakmile budu v dosahu! Koneckonců, hlavní bojovník „Jedovatý hrot“, již stoprocentně referoval, že mi na památku zanechal zranění, sice slučující se se životem člověčího tvora, nicméně všeoznamující, že není problém jej opakovat a to s vícero bojovníky stejného kmene „Tisíc žihadel“. Ta představa mi podlomila nohy. „Co teď? Kdo mi pomůže?"
Přemýšlela jsem – mohla bych říct řidiči autobusu, až přijede – no, určitě, celej hrr, aby se nechal pobodat rozdrážděným hejnem sršních obranářů! OK, tak nic, „jsi přece holka do nepohody, to zvládneš sama“ – opět můj vnitřní hlas „povzbuditel“. Vracím se tedy k místu činu – z dálky zaostřuji, co se u boudy právě děje a velmi, velmi pomalu se plížím… U boudy je celkem rušno, sršáni vylétávají a zalétávají, jakoby z nařízení vyššího managementu slídili, kde se nachází to NEBEZPEČÍ, ten DRZOUN, který jim před chvílí vpustil světlo a průvan do jejich obýváku. „No, kde by asi byl“, odpovídám jim v pomyslném rozhovoru – „teď už na kolenou pomalu leze zpátky k vám!“ Je mi z toho úplně šoufl. Asi dva metry od budky jsem zaujala pozici vojína na cvičáku, téměř ležím na silnici před boudičkou, posunuji se po centimetrech a natahuji se rukou tak pomalu, jak jen to jde, po popruhu batohu ve škvíře pootevřených dvířek boudy a sunu baťoh k sobě, aby ani náznak pohybu, nebo něčeho podezřelého pro sršní ostrahu nebylo vyhodnoceno jako pokyn k dalšímu útoku. Slyším a vnímám, že létají nade mnou, ale nechávají mne bez povšimnutí, jak ohleduplné! Patrně v této odevzdané poloze nepředstavuji žádná rizika pro jejich hlučný dům. I přesto dobře vím, že na stráži hlídají ti nejšikovnější a sebemenší náznak pochybení na mé straně, by bylo podle zásluh „odměněno“. Tu radost jim neudělám, říkám si pro sebe.
Baťoh je vytažen z boudy, a já, několik metrů v lehu, pak v pololehu a nakonec po čtyřech couvám do bezpečné vzdálenosti. Vztyčuji se asi až 5 metrů od boudy a slyším, jak se blíží autobus. Uff, opráším oblečení a jdu mu naproti, aby nepřibrzdil přímo u boudy, no to by tak bylo, aby ještě nějaký ten rozzuřenec vlétnul dovnitř! Platím u řidiče lístek do Prahy, možná ho zaujmul můj vytřeštěný výraz a třas rukou, ale nic nekomentoval. Usedám na volné místo a úplně zpocená se snažím uklidnit a uvědomit si, že už jsem v bezpečí. Asi po půl hodině mi je docela na nic, hoří mi už skoro celá záda a asi mám teplotu, a pravděpodobně nějakou silnou reakci, ale netroufám si nikomu nic sdělovat, nejsem fňukna, ani alergik, však ono to přejde, říkám si a přehrávám si celou tu akcičku. V tu chvíli mi až tak vtipná nepřijde – no, ještě že se na mě nevrhlo celé to vojsko, to bych asi nepřežila. Hlavně musím zavolat ségře, ať proboha nechodí s dětmi k té boudičce! Pruhovaní obři tam jistě číhají na další oběť.
Já si na ně ale od té doby už dávám pozor. Vím, že nejsou zlí, ale člověk vážně nikdy neví. A hlavně vím, že mi dá za pravdu každý, kdo sílu sršního „kordu“ někdy na sobě zakusil, že to není žádné pohlazení.
Pošlete odkaz na tento článek
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
Už dávno všichni víme, že rosomák není pták. Olympik kdysi…
V červnu loňského roku jsem začala vzpomínat na setkání s…
Jsem odpůrce násilí a miluji veškeré tvorstvo, co na zemi žije.…
Česká republika má nový druh včely. Odborníci z Národního centra…
Stalo se to jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou mini nebylo…
Nelahozeveská náves nebyla jen obyčejnou venkovskou návsí. Bylo to…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Asi všichni pamatujeme, že první květen se v bývalém…
Leží pŕede mnou velká černobílá fotografie, která vznikla před…
Táta se do naší mámy bezhlavě zamiloval ve svých necelých 48…
Znáte ten pocit, kdy máte velkou chuť vypnout, oprostit se od…
Dívám se na fotografii prababičky a pradědečka z matčiny…
Co byste si přáli, aby po vás jednou na světě, až už tu nebudete,…
Letos v červnu to je právě padesát let, kdy jsme v …
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Koronavirová pohroma nebyla první ani poslední. Co je lidstvo…
Ostravské Lauby prošly obnovou, dnes je to zcela nový objekt. Z…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Jako dítě jsem prázdniny trávila nejraději s babičkou a…
Kolem mé starší sestry se motala příliš velká spousta kluků. Tedy…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Ano, vzpomínám, je to pro mě velmi těžké, ale i mě to přivádí do…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Za okny motoráčku se míhá barevný pás lesů a hájů. Nedočkavě…
Pokud jsme bydleli v domku se zahradou, nechyběl pes u boudy a…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
U dědy Antonína a babičky Marie jsem trávila všechny letní…
Touhou. Vzpomínkami. Dětstvím. První láskou. Lesními jahodami. A…
V době před více než padesáti lety probíhaly moje letní prázdniny…
Prázdniny, jak moc jsme se na ně vždy těšili. V posledním…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Ne, ne, nechci psát o dramatických událostech léta 68. Ráda bych…
Může být náš svět dospělých, také plný kouzel a fantazie stejně,…
Svým tempem plynula sedmdesátá léta 20. století. V té době…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
Konečně prázdniny! Má občanku a v září půjde do tanečních!…
Psal se rok 1968, byly jsme se sestrou v té době u Aninky na…
Ukázkový úvodní text článku
Když jedna etapa skončí, další začíná. Každý se občas sem…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Přemýšlím, jestli tato úvaha nevyznívá příliš bilančně. Doufám ale…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
Zima se blíží, vybavují se vzpomínky na teplé moře a…
Jíst se musí, to dá rozum. Bez jídla bychom to nedali, a to by…
Když jsem se ve středu 20. listopadu podívala u nás v Boskovicích…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %