Kdo si dovolí přehrát životní příběh Edith Piaf a zpívat jako ona? A pokud to někdo zkusí, bude mít úspěch? A je důležité místo, kde se ten pokus odehraje?

12. 8. 2021  Divadlo Kampa v Jižních zahradách zámku v Děčíně.

Pokud se sejdou najednou dvě srdeční záležitosti, kterými pro mě jsou děčínský zámek a divadelní představení na téma Edith Piaf, lze očekávat skvělý výsledek, samozřejmě pouze tehdy, pokud nezklame to za druhé. Zámek mě totiž dnes už zklamat nemůže. Můj vztah k němu nejlépe pochopí ten, kdo stejně jako já žil v Děčíně v letech 60-tých a dalších.

V roce 1968 byl zámek obsazen sovětskou armádou, která jej opustila až v rámci odchodu těchto vojsk v roce 1991. To znamená, že symbol Děčína byl po celou dobu mého dospívání a mládí nepřístupný. Někomu to možná v souvislostí s okupací nepřipadá důležité, jistě ta doba sebou nesla nesrovnatelně horší věci. Faktem je, že i před tím patřil zámek armádě a také se tam chodit nemohlo. Ale to je rozdíl, pokud dominanta rodného města slouží jako sídlo armády československé nebo okupačních vojsk.., to pak člověka poznamená, je to beznadějné a ponižující.

Takže když vzpomínám na svou první návštěvu opraveného a zpřístupněného zámku někdy v roce 2011, nestydím se přiznat, že slzy tekly, ale stydím se psát o tom, jakou stopu v něm „přátelská armáda ze země, kde zítra údajně již mělo znamenat včera“ za dobu své 23 let trvající „internacionální pomoci“ zanechala. To by se k článku, který jsem zařadila do rubriky k u l t u r a, nehodilo.

Představení Divadla Kampa s vzrušujícím názvem Dnes nechci spát sama za oproti mému očekávání nekonalo na nádvoří zámku, ale v Jižních zahradách pod zámkem, kde jsem byla poprvé a byla jsem nadšená, jak místem samým s výhledem na zámecké terasy, které zdobily siluety nádherně uřvaných pávů, tak i krásně zrenovovaným Čajovým pavilonem s jeho barokními freskami.

Ale nyní už k představení:

V devadesáti minutách se diváci, podle očekávání v drtivé převaze ženského rodu, ocitli v Paříži let 30 až 60 - tých a sjeli spolu s Edith a její sestrou tu horskou dráhu života nejslavnější šansoniérky všech dob. Lásku v 16-ti letech, ze které se narodila dcera, začátky v nočním klubu, který vlastnil její objevitel Louis Leplée, který ji také dal jméno Piaf, pseudonym, pod kterým ji znal zná celý svět. Pak přišel Raymond Assa, který přesně vystihl, co bude posluchače na jejích písních přitahovat a vzrušovat - život na ulici. A další a další přátelé a milenci, včetně známých jmen jako Yves Montand... A hlavně velkou životní lásku boxera Marcela Cerdana. A pak konec, známý předčasný konec hvězdy, která zářila příliš jasně na to, aby zářila dlouho.

To vše výše nastíněné zvládly jen dvě herečky. Petra Bílková hrála hlavně sestru „Momonku“, ale také všechny osudové muže slavné zpěvačky, zatímco Vanda Hauserová hrála „jen Edith“. Zatímco s prvně jmenovanou jsem měla zprvu trochu problém, netrvalo dlouho a byla jsem nadšená jak jejím hereckým výkonem, tak i zpěvem. Vanda Hauserová podle mého soudu hrála slušně, ale zpívala lépe, zpívala dokonce tak nádherně, že jsem nevěřila, že je to možné. Zněla i nezněla jako Edith Piaf, ale hlavně zněla od srdce. Bravurně zazpívala největší hity jako Milord, La vie en Rose nebo „L’hymne à l’amour“, ale hlavně také další úžasné písně, které jsem vůbec neznala a teď už znám!

Představení Edith Piaf: Dnes nechci spát sama jsme viděli v Děčíně ve druhém  covidovém roce, v srpnu 2021. Vstup měl povolen jen ten, kdo se prokázal očkováním. Pokračovalo  dál až do září na dalších krásných místech naší země.

Pokud se tento projekt bude někde opakovat a vy milujete šanson, neváhejte. Nebudete litovat, stejně jako Edith ničeho nelitovala (Non, je ne regrette rien).