Občas se stává, že mám rozpracované dvě až tři knihy najednou, vždy se ale od sebe liší stylem a tématem, jinak by se to nedalo zvládnout. V tomto případě se kniha s reálným příběhem ze současnosti smíchala s pohádkově veselým příběhem o veverce, takže odbíhat od jednoho tématu k druhému bylo velice snadné.

Na veverce se mnou pracovala zkušená ilustrátorka Petra Šolcová, jejíž naivně roztomilé obrázky dávají mým mluvícím zvířátkům další rozměr. Příběh jsem pojmenovala „CHYŤ ZLODĚJE Z DOBROLESA“. Jeho hlavními hrdiny jsou veverka hledající ztracené žaludy a jezevec, který jí pomáhá najít toho, kdo jí je ukradl. Společně prochází celý Dobroles a ptají se ostatních zvířátek, ve velkém podezření jsou přirozeně straky. Ty jsou v tom ale tentokrát nevinně. Kromě ukradených žaludů musí dvojice hrdinů vyřešit i dva další problémy: nejprve zaraženou třísku a potom obnovení kouzla, které zajišťuje, že umí všechna zvířátka v Dobrolese mluvit. Zvláštností knihy je, že kapitoly jsou v ní zpřeházené. Na konci každé z nich se nachází úkol, jehož řešení pomůže k nalezení další správné stránky. Rozumět úkolům budou děti od 7 let, ale příběh jako takový zvládnou i mnohem mladší děti.

Také k druhé křtěné knize jsem potřebovala něčí pomoc, něčí příběh. Původně měl být jen o jedné osobě, ženě, která trpí epilepsií. Postupně mi ale došlo, že jelikož je kvůli své nemoci dost uvázaná ke svému bytu, nebylo by kromě pobytů v nemocnici moc o čem psát. Takže se kniha rozrostla o další osoby a místo jednoho příběhu obsahuje nakonec tři, ale něco je spojuje. Všechny se točí kolem epilepsie a všechny jsou trochu smutné a hodně optimistické. Ukazují, že ať se nám děje v životě cokoliv, vždy záleží především na nastavení naší mysli, jak budeme situaci prožívat, zda se kvůli ní začneme litovat, či se jí naopak dokážeme třeba i zasmát. Knihu jsem původně chtěla nazvat „Nepřítel v hlavě“, ale už na prvním setkání se zmíněnou epileptičkou jsem názor změnila. Řekla mi totiž: „To je vtipné. Ty říkáš epilepsii nepřítel, a já jí říkám kámoška.“ Takže nakonec jsem vybrala něco úplně jiného: „KDO MI PIJE ČAS“.

Na úterní křest obou titulů se dostavilo dvacet hostů, kterým příjemně zahrál do ouška Fanda Fous. Já jsem hostům prozradila pár věcí ze zákulisí, a protože se kromě psaní věnuji též tvůrčímu psaní, trochu jsme si společně zabásnili. Kdo první vyluštil speciální křížovku sestavenou mj. i z úkolů z mých gamebooků, dostal knižní dárek. Přiznám se, křty obvykle nedělám, ale tentokrát jsem musela, jednalo se totiž o dva výroční tituly, Kdo mi pije čas je má v pořadí 20. kniha a Chyť zloděje z Dobrolesa zase 5. dětská. Obě jsou mimochodem k dostání na webu nakladatelství Literární strom, ale seženete je na všech obvyklých místech. Titul pro dospělé vyšel i v elektronické podobě.

 Ukázka z knihy „Chyť zloděje z Dobrolesa“

V noře pod skálou bydlí jezevec. Právě tvrdě spí, ven vychází až v noci.

„Jezevče, vstávej!“ volá slabý hlásek před norou. Někdo do skály zaťuká, ale hned zase uteče.

Jezevec se probere. Protáhne se a učeše vousy.

„Kdo mě to budí uprostřed dne?“ ptá se mrzutě. Packou si zakrývá oči. Světlo nemá rád.

Je ale zvědavý, kdo za ním přišel. Baví ho řešit záhady. Když někdo z lesa něco ztratí, přijde sem. Jezevec mu pomůže to najít.

„To já! Já to jsem!“ pískne shora slabý hlásek.

Jezevec se po něm otočí, ale nevidí nic. Je ještě tá-á-ák rozespalý! Zívá. „Kdo já?“ mračí se.

Mezi větvemi se cosi mihne. Něco malého se tam hýbe. Lítá to sem a tam. Je to rychlé jako jiskra na prskavce.

„No přece já!“ chichotá se veverka. Hned se zase jezevci schová za kmen.

„Tys něco ztratila?“ zajímá detektiva.

„Hromádku žaludů!“ vypískne zrzka. „Celý měsíc jsem je sbírala! Celý měsíc!“

Jezevec narovná záda. „Tak ty jsi zapomněla, kam sis dala žaludy?“

„Nezapomněla! Kdepak, kdepak!“ brání se zrzka. Přeskočí vesele na další větev. „Já mám paměť dobrou! Někdo mi je vzal!“

Ukázka z knihy „Kdo mi pije čas“

 
Na recepci frkot. Kolegyně Sofia právě řeší nefungující klimatizaci s noblesně oděnou dámou, která jede free style (rozuměj dorozumívání posunkovou řečí), za primadonou stojí nervózní pár, který se chce odhlásit z pobytu, zvoní oba telefony. Šichta začíná, jupí.

O chvíli později u mě zabrzdí Ibrahim, můj kámoš a druhý kolega, dnes slouží až odpoledne. Rychle prohodíme pár slov. Anglicky, to je jistější, i když arabsky už bych to dala taky.

Jo, přijeli jsme pozdě, večeři jsme stihli jen o chlup, padla jsem rovnou do postele.

Rychlíkem probíráme nejžhavější drby.

Hotelový manažer prý lehl s infarktem – super, kobereček u ředitele dostává úplně jiný smysl. Roztékám se jak čokoláda. Lípnu Ibrahimovi slintáka. Jsem v rauši!

Kolem jdou zrovna naši, míří na pláž. Zdraví Ibrahima, ptají se „hau du ju du“, je to jediná smysluplná věta, kterou zvládnou anglicky.

Vypadají spoko. Táta napucnutej od snídaně, mamka usměvavá bez kámošky. Má na sobě dlouhou sukni a tričko zahalující ramena. Říká tomu respekt místní kultury, ale nenosí výstřihy ani doma. Schovává totiž pod látkou vagový stimulátor. Elektrodu, kterou jí vložili pod kůži. Je napojená na bloudivý nerv a dokáže zastavit, oddálit nebo zmírnit přicházející záchvat. Což je bomba, akorát že mamka se za hranatou destičku pod klíční kostí fakt hodně stydí. Tvrdí, že ne, ale kecá. Najednou nosí topíky až ke krku, dokonce si sehnala podobně střižené plavky.

Loni jsem se jí na to zeptala. „Proč to pořád tak schováváš?“ Seděly jsme právě u babičky na zahradě, jen my tři, vedro a mamka si zrovínka přehodila šátek přes krk. Proč asi?

„Nic neschovávám, nechci se spálit,“ odpověděla mi.

„Ale prd, děláš to i vevnitř.“

„Jenom nechci, aby na mě všichni koukali.“

„Jo?“

Když jí došlo, že jsem ji nachytala, začala se obhajovat: „Ty vůbec nevíš, jaký to je. Vypadá to hnusně.“

„Vždyť to je stejný, jako by se tady bábrle styděla za punčochy proti křečákům!“

Babička, soustředěná na nalévání domácí malinové limonády, odložila karafu a založila ruce v bok, jak se sluší na situaci, v níž se chystá promluvit moudrá a životem protřelá žena. „To je jedno, že to vypadá blbě, hlavně že to pomáhá!“ pronesla.