My ostatní, bylo nás deset tak trochu „odvážných,“ nebo možná hazardérů, jsme to ale nevzdali a nasedli do ranního vlaku.

A už tam jsme tušili, že jsme udělali dobře. Za okny se krajina měnila v zimní obrázek, bílá pokrývka na loukách i střechách, jemně pocukrované keře, jako by celý kraj dostal přes noc nový kabát. Po dlouhém podzimu to byla první opravdová zimní scenérie, která v nás probudila skoro dětské nadšení.

V Heřmaničkách na nás už čekaly Marcela s Maruškou, naše dnešní průvodkyně. Prošli jsme rychle vesnicí a zamířili vzhůru mezi pole. Pohybovali jsme se ve výšce kolem pěti set metrů nad mořem a bylo to znát. Vítr fičel a nepříjemně nám zalézal pod bundy. Ale pohled na okolní krajinu stál za to. Zvlněné bílé pláně, stromy s větvemi obtěžkanými sněhem, a ten zvláštní tichý klid, který umí navodit jen čerstvý sníh. Náledí jsme se sice trochu báli, ale brzy se ukázalo, že to není tak strašné, jak jsme si mysleli. Stačilo dívat se pod nohy a nikam nespěchat.

Jakmile jsme vstoupili do lesa, byl to úplně jiný svět. Vítr zmizel jako mávnutím proutku a my šli měkkou, lehce křupající cestou mezi zasněženými stromy. Maruška, která tu vyrůstala, se proměnila v chodící kroniku kraje. Ukazovala nám staré cesty, která kam vede, jak se která vesnice jmenuje, kdo obhospodařuje tento statek a všechny zajímavosti na co jsme se zeptali. Byla jako profesionální průvodkyně, která navíc všechno říkala s láskou k místu, kde vyrůstala a žila.

Na jednom návrší jsme si udělali krátkou pauzu. Skryti za hromadami naštosovaného dřeva, kde jsme byli chráněni před větrem, nám Maruška udělala velké překvapení. Předchozí večer napekla koláče pro nás. Makové, ořechové, tvarohové i povidlové, jeden lepší než druhý. A aby toho nebylo málo, druhá Maruška slavila narozeniny a vytáhla něco na přípitek. A tak jsme tam stáli, uprostřed zimní krajiny, připíjeli si na zdraví, na setkání a na dnešní vycházku. To jsou ty chvíle, které dělají naše vycházky výjimečnými. Nejen ta místa, ale i lidé, kteří jdou s vámi.

Po zastávce jsme se znovu vydali na cestu, opět vystaveni ledovému větru, který nám důrazně připomínal, že zima teprve začíná ukazovat sílu.

Dorazili jsme do Mrákotic, kde nás zaujala dřevěná zvonička z roku 2002, krásně zasazená doprostřed návsi.

Okolí je tu doslova poseté rybníky s poetickými názvy: Jiříkův, Náveský, Podstodolný, Lužník, Stařín… a také spousta menších, o kterých vědí jen místní. U jednoho z nich nám Maruška pověděla, že mu kdysi říkali „Černoušek,“ prý kvůli tmavému dnu, které vodě dávalo zvláštní odstín.

Zasněžené cesty nás dovedly až k Židovskému hřbitovu, založenému po roce 1855. Po válce byl silně poničen, ale v devadesátých letech se dočkal obnovy. Místo působilo tichým, pokorným dojmem. Jak se říká “Ticho jak na hřbitově.“

Odtud už to do Prčice bylo jen pár kroků. Prošli jsme kolem zámku a stadionu, až jsme dorazili na prčické náměstí. Do odjezdu autobusu zbývalo asi půl hodiny, takže jsme zamířili do cukrárny. Každý si dal to, na co měl chuť. Někdo zákusek, někdo chlebíček, někdo vytáhl svoji svačinu… a našli se i tací, kteří si dali malé pivo. Obsluha byla velmi milá a než jsme se nadáli, byl čas vydat se domů.

Marcela a Maruška pro nás připravily opravdu krásný zimní den, plný sněhu, dobré nálady, úsměvů a zajímavostí. A jak zařídily ten čerstvý sníh? To dodnes nevíme, ale povedlo se jim to dokonale.

Děkujeme vám, holky, za výjimečný den. A už teď se těšíme na další společné výlety.

Ahoj, Zdeněk

Prohlídněte si trasu: https://mapy.com/s/fugonujaho