Pojďte se mnou zavítat do světa básníků:

Vladimíra Čerepková 

Osudová žena dvou mužů. Žila naprosto v přítomném čase, věci jsou teď a tady. Jevila se jako člověk s nesmírným nadáním pro život. Nedotčená vzděláním, poznávala svět vlastníma očima.

Dětství – to byl domov s mámou a pak dětské domovy, psychiatrické léčebny, výchovná zařízení - „Pasťáky“. Když ukončí devátou třídu, má za sebou pět výchovných zařízení. A právě zde začíná psát básně. Aby se nezbláznila. Říkala, že jí poezie zachránila život. Kdybych nepsala, byla bych už dávno mrtvá.

Báseň, kterou napsala v pasťáku v Hodkovičkách v létě 1962:

Naše večery

Scházíme se někdy večer na záchodě
všechny svoje dlouhé sny a touhy si povíme
řevem a zpěvem
každá jinak
Ždímeme vajgly cigareta koluje od úst k ústům
a poslední ústa si pálí rty
ale jsme šťastné i v tom smradu
Potom přijde vychovatelka
vracíme se do ústavu

V sedmnácti letech recituje své básně v pražské poetické vinárně Viola. Je vnímána jako český Arthur Rimbaud v sukních.

Patřila do okruhu beatníků, kteří vystupovali ve Viole. Je s Václavem Hrabětem a Inkou Machulkovou řazena k nejvýznamnějším představitelům české beatnické poezie.  

Stín na větvi

Já nikdy nebyla malá
to jen můj stín
se na větvi v zimě skrčil
já nikdy nebyla malá
jen skrčená a zoufalá

Po srpnu 1968 emigruje do Paříže. Je jí 22 let. Dle jejích přátel Vladimíra neměla tu zátěž jako někdo, kdo s nostalgií vzpomíná na rodnou zem. V Paříži žije beatnickým životem bez papírů mezi dvěma muži. Poznává Pierra, pro kterého se stává osudovou ženou. Pobývá střídavě v Paříži a v Normandii.

Burgundsko

Vedu tě krajinou
smutku
a krav
zeleným houštím trýznivým
trýznivým lesem
mechem podzimním

Místo drásavých zpovědí zachycuje okamžiky v přírodě. Vydala pět útlých sbírek poezie. Celý život trpí úzkostí. Kde není dětství, není domova.

 
Jsem smutná milenka
mám své podivné starosti
bojím se o sebe
ale neuhlídám se
přemýšlím kde je vlastně konec konce
a jak je to s vesmírem
a s tebou
měním se v čarodějku
(ani se tolik měnit nepotřebuji)
vezmu si černou hůlku
a bílé rukavice
a pro své potěšení
černého koně
na zelenou stěnu vymaluji
a na tom koni odjedu
do své samoty
do bílé samoty
kam ty se se mnou bojíš

 Redakce

Říkala o sobě, že začala žít, když jí bylo čtyřicet let. Když poznala Jana, svého osudového muže. A když ho ztratila, nic pro ni nemělo cenu. Bojovala s rakovinou prsu. Rozhodla se, že ji léčit nebude. Do poslední chvíle odmítala lékaře. Léčila ji přírodně, bylinkami.
Umírá v náručí Pierra v létě 11.8.2013 ve svých 67 letech.

Zdroje:
Alice Horáčková: Vladimíra Čerepková Beatnická femme fatale
Vladimíra Čerepková: Zimní derviš