A protože se říká, žák lepší učitele, i já jsem se snažil vyvarovat nejrůznějších chyb. Tak tedy - žádné barevné nátěry, střízlivá šedá, tečka. Heslo, nedři se a hoď to na kárku, jsem vylepšil - hoď to na kárku a díky postranicím, sahajícím do výše půl druhého metru, jsem toho naložil mnohem více, kárku jsem asi třikrát "přeložil" ... Vydržela. A poslední vychytávka. Bylo to něco, co mě dlouho trápilo, a promýšlel jsem to. Při jízdě s kopce, se kárky vždy vyvlíkla a měla tendenci předjíždět jezdce na kole. Oj, kterou tvořil zámek na kolo, jsem připevnil na pevno drátem k rukojeti kárky a pak zezadu k sedlu. Už se nic nebezpečného nemůže stát, uklidňoval jsem se. Ale - už za chvíli se dozvíme, že nic není ideální.

III.

S t ě h o v á n í

 Většina normálních lidí si na stěhování zjedná nějaký odvoz. Stěhovák, dodávku, auto. Já ne. Ale to jste už jistě pochopili, při čtení mých článků, že nejsem tak úplně normální. Svoje první stěhování, asi dva roky po svatbě, do většího bytu, jsem prováděl sám, a jak jinak, na kárce (s postranicemi). V rámci první várky jsem naložil (chyba obrovská), svatební dary. Skleněné a keramické soupravy, porcelánové jeleny se psy, svícny a také křišťálový lustr. Kárku jsem zapřáhl za svého favorita, který byl v dobrém stavu. I já jsem byl v dobrém stavu. Projeli jsme vzdálenost z centra Trutnova až na sídliště Horní Staré Město, kam soudruzi v tomto volném internačním táboře soustředili sedm tisíc lidí. Náš nový byt byl v ulici Dlouhá v sedmém patře. Kryž jsem přijížděl ke vchodu vysněného bytu, nějak jsem se zamyslel a přehlédl vysoký betonový obrubník a zapomněl, co vezu. Přední kolo (obrovská chyba) jsem navyklým pohybem rukou vyhodil na chodník. Tím pádem vše, co bylo za mnou se naklonilo a vyklopio na zem. Ceý ten jeden a půl metru naskládaných darů a skla a porcelánu se vyklopil na silnici. Sklo praskalo, keramika se bortila. Ten zvuk slyším i dnes. A s tím vším mi bylo jasné, že dnes budu spát na gauči. A že to nebude jen dnes ...

Pro další jízdy jsem již odstranil postranice. Neosvědčily se. A před obrubníkem jsem pokaždé včas seskočil.

Kolo jsem měl potom zamčené ve sklepní kóji. Zajímavá karma se stala přednímu kolu, které někdo vrchem zcizil. Již do čtrnácti dnů přivolaný policista sdělil, že je těch krádeží tolik, že nemá smysl trvat na ohlášení.

Kárku však nikdo nezcizil a zcizit nedokázal. Ta měla své místo jisté.

IV.

R o d i n n á   d o v o l e n á

Otec měl nás, mě a bráchu, já měl také dva syny a nádavkem čtyři dcery. Žák lepší učitele. Řídili jsme se s manželkou metodou PPR (přirozené plánování rodičovství), kterou mohu vřele doporučit, pokud chcete rychle zalidnit řídce obydlené území.

Kárka nám stačila (už bez postranic), a posloužila i tentokrát při prázdninové expedici do křivoklátských lesů. Početné rodiny musí být vynalézavé, pokud jde o to učinit z nedostatku přednost. Nejinak i já kdyz jsem líčil doma u kulatého stolu rozlehlost a nesmírnost lesů rozkládajících se za lánskou oborou. 

I vyrazili jsme. Tentokrát už bez kufrů, ale s batohy. Doba pokročila. Tak nějak mi to řekla moje paní zubařka, dívajíce se na moje zuby, okované amalgamem. S kárkou, která vezla jen naše zásoby a odpadající slabší kusy, jsme se rychle vydrápali na lánský kopec. Po cestě jsem si několikrát vzpomněl na rozměry a hmotnost naší legendární pračky. Vnořili jsme se do lesa a po zastávce u lesního koupaliště Pánovka, jsme narazili na hájovnu, kde žili jako v pohádce, manželé Laštůvkovi, jejichž synek Robert se mě pokoušel neúspěšně šikanovat na novostrašeckém gymplu. Robert naštěstí doma nebyl, jeho rodiče ano. Nechali nás přespat na zahradě, pod ovocnými stromy.

Foto: Pixabay 

Noc byla měsíčná, a když jsem šel v noci čurat, uviděl jsem jelena. Vlastně jsme se doslova srazili. Byl asi zvyklý sem chodit a my jsme mu vlezli do obýváku. Byl hrozně vysoký a mne zachvátila bázeň. Pomalu jsem couval k naší celtě, pod kterou jsme všichni spali, s očima upřenýma do jeho očí. Ještě chvíli tam byl a pak zmizel. Pamatuji se, že měl očiska strašně daleko od sebe, divné co!?

Druhý den jsme celý putovali lesem a pozdě odpoledne jsme došli k Berounce. Pod námi se rozprostíral úžasný výhled na obrovský prostor údolí a řeku klikatící se někde dole. Všude lesy. A vy si pak řeknete: "Tady, tady je to místo ... kde by mě mohli vysypat." 

Nevím, jak takovou rodinnou dovolenou prožívaly naše děti, bylo těžké z nich někdy dostat, co si doopravdy myslí. Ale já mám na tyhle chvíle ty nejkrásnější vzpomínky. Neměli jsme mobily, neměli jsme auto, nemohli jsme si sem dojet. Museli jsme si to odšlapat. A to bylo ono. Za kárkou.