Pracovně příběh nazývám jen podle jména hlavní postavy - Lucie. Zatím píšu, jak se mi to v mysli skládá, bez nějakého vitřního utvrzení, že novelu jednou vydám jako knihu. Píšu z vnitřní potřeby, jako únik a relaxaci před dlouhodobě šedivou a mlhou zastřenou oblohou, a bouřlivou (pro mne nepochopitelně) politickou situací v republice.
Dál se k politice zde nebudu vyjadřovat, ale velmi bych uvítala jakékoliv kritické komentáře k příběhu. Kladné i záporné.
Díky.

...........................
LUCIE

1.

Lucie za sebou mírně přibouchla dveře od výtahu. Pak udělala pár kroků, vytáhla z kabelky klíče a chtěla odemknout. Nešlo to. V zámku byla nějaká překážka.
„Zase nechal svoje klíče ve dveřích!“ povzdechla si a zazvonila. Po chvíli ještě jednou. Ale až po třetím zazvonění se za dveřmi ozvaly kroky, klapla krytka dveřního kukátka a vzápětí slyšela otočení klíče v zámku.
„To jsi ty?“ zívl Martin. „Kdes byla tak dlouho? Mám hlad!“
„Říkala jsem ti přece včera, že dnes přijdu později,“ odpověděla tiše Lucie. „Ředitel si se mnou na dnes domluvil pohovor. A pak jsem ještě musela nakoupit.“
„Pejsek?“ nazval Martin ředitele Voříška posměšnou přezdívkou. „A co ti chtěl? A dělej, v sedm máme s klukama sraz na hřišti.“
Nečekal na odpověď a otočil se zády. Vrátil se do pokoje, kecl sebou zpět na gauč a popadl mobil ležící na stolku.
„Seš tam ještě? Teprve teď přišla. Tak jak se domluvíme?“
Chvíli poslouchal a pokyvoval u toho hlavou.
„Tak jo, jasně. Za chvíli tam budu.“
„Jdu pryč,“ zařval do otevřených dveří kuchyně, ve které Lucie vybalovala nákup.
„A co večeře?“ nechápavě se zeptala Lucie. „Vždyť jsi říkal že máš hlad!“
„Dám si něco v bufetu na hřišti s klukama,“ odsekl nevrle Martin. „Než bys ty něco ukuchtila, tak by to byla doba! A beztak vaříš na hovno, nedá se to skoro žrát. Ona ta má matka měla pravdu, na hovno jsi celá!“
Lucie se nezmohla na slovo. Jen bezmocně stála ve dveřích s balíčkem vepřové krkovičky v ruce. Mlčky sledovala, jak si Martin přehodil přes ramena bundu, koukl do zrcadla a dlaní si trochu rozcuchal tmavé krátké vlasy. Už se po ní ani neohlédl a zabouchl za sebou dveře. Z chodby k ní ještě dolehl dupot, jak sbíhal z jejich pátého patra po schodech dolů.
„Tak ode mne spěchá, že si ani nezavolal výtah?“ mihla se jí v hlavě myšlenka. Pak teprve se otočila zpět do kuchyně. Maso, z něhož chtěla Martinovi k večeři usmažit řízky, uložila do ledničky a tiše ji zavřela. Chvějící se rukou vzala sklenici, napustila si vodu z kohoutku u dřezu, a zhluboka se napila. Pak se zády opřela o linku a rozhlédla se kolem sebe.
Co se to s Martinem děje? Kam zmizel ten kluk, co s ní smál, hrál na honěnou, kupoval jí květiny a čokoládu? Muž se kterým plánovali budoucnost a děti?
Lucie si znovu napustila plnou sklenici vody a chtěla přejít ke gauči. Pak se zarazila. Podívala se na sklenici ve své ruce a zaváhala. Pak rázně sklenici odložila do dřezu a přešla do pokoje. Ze skříňky vyňala láhev červeného vína. Podívala se na značku, spokojeně přikývla, do druhé ruky vzala sklenku na dlouhé nožce.
„Dnes si to zasloužím,“ pomyslela si. „Dnes byl opravdu den blbec! Dnes nebudu hodná holka!“
A se zarputilým výrazem ve tváři si nalila plnou skleničku. Upila, usmála se a pohodlně se na gauči usadila.
V myšlenkách se znovu vrátila k Martinovi. K tomu, jak se na ni díval – či spíše nedíval, když odcházel. Jak k ní opovržlivě mluvil. Vzpomněl i na svou matku, že ho před ní varovala!
Lucie o tom ví.
Jednou, ještě před svatbou, toho byla nechtěným svědkem. To už bydleli s Martinem spolu. Lucka přišla domů dřív. Nezvonila, už měla své klíče. Takže si v klidu odemkla, otevřela dveře, a dřív, než stačila za sebou zavřít, nějak se ozvat, křiknout pozdrav, uslyšela vysoký ječivý hlas své budoucí tchýně.
„Martine, co tě to popadlo? Vzít si takovou cuchtu? Vždyť ani nevíš, z jaké je rodiny! Hoka z děcáku. Co ona může umět? My ti dali školy, vzdělání, a ona? Nejspíš je učitelka jen proto, že by ji na žádnou jinou školu nevzali. Kdo ví, jestli má opravdu vysokou školu! Vůbec bych se nedivila, kdyby měla jenom takové to minimum, co se teď vyžaduje. Taková bledule, vlasy má nijaké, a kdo ví, jestli je vůbec zdravá, když ani pořádně nenarostla. Je hubená a mrňavá. Určitě neumí vařit. A uklízet, to tedy určitě ne! Copak tohle je uklizená kuchyň? Tady je flek, podívej! A v dřezu nádobí! Na zemi jsou drobečky, a vůbec! Martínku, chlapečku můj, ty potřebuješ někoho, kdo tě bude reprezentovat! Ne takovou nevýraznou obyčejnou husu!“
„Mami,“ ozval se Martin. Co ale chtěl říct, Lucie dodnes neví. Zvuk jeho hlasu ji probral z šoku. Tiše se obrátila a opatrně bezhlučně za sebou zaklapla dveře. Zaváhala, co teď. Zmizet? Jít znovu dovnitř? Najednou ji zamrzelo, že neví, co o ní Martin řekl. Bránil ji? Nebo ne?
„Jsi opravdu husa!“ okřikla se, když si své zaváhání uvědomila. “Martin tě má rád! Proč o něm pochybuješ?“
Přesto tenkrát neměla najednou odvahu si znovu odemknout. Místo toho klíče schovala až na dno kabelky a zazvonila. Otevřít jí přišel Martin. Vysoký, štíhlý, zarudlý v obličeji. Krátké vlnité černé vlasy měl rozcuchané, jak si je zřejmě podle svého zvyku neustále projížděl rukou. Podivil se, proč zvoní a dal jí na uvítanou letmou pusu na tvář. Hned za ním se zjevila jeho matka. Sjela Lucku pohledem, na její pozdrav jen kývla hlavou, a otočila se k synovi.
„Víš, co jsem ti řekla. Já už teď půjdu, a ty si to všechno dobře promysli!“
A pak prošla kolem Lucky jako ledoborec. Přesně tak studená, mohutná a tvrdá.
Od té doby se jí Lucka vyhýbala, jak mohla.
Teď při vzpomínce na ni si jen smutně povzdechla.
„Tak ty její řeči mají opravdu účinek,“ pomyslela si trpce. „Nedá se to žrát… A že mu dosud vždycky chutnalo. A řízky má vůbec nejradši! Prý vařím na hovno!“ vybavil se jí Martinův výkřik. Do očí jí vhrkly slzy.
„A pocházím z kdovíjaké rodiny!“
Že byla čtyři roky v dětském domově řekla Martinovi hned na počátku vztahu. To když se zeptal, co dělají její rodiče. Upřímně se mu svěřila, že oba byli učitelé a už nežijí. Táta zemřel při autonehodě, když do něj cestou z práce vrazil opilý řidič. Jí byly čtyři, moc se tedy na otce nepamatuje. Když jí bylo šest, umřela i maminka, a tak ona a maličký bratříček Toník putovali do ústavu. Byla tam čtyři roky, pak si ji k sobě vzala babička z tátovy strany. Toníka v domově nechala, prý by dvě děti nezvládla. Bratříček šel k jiné rodině do adopce, a Lucka ho už nikdy neviděla.
„Nebudu brečet,“ rozkázala sama sobě nahlas. „Nebudu!“
Pohodila hlavou, až se jí vlasy rozlétly, a dolila si sklenku. Pak v zamyšlení uchopila jeden pramínek vlasů a začala si ho namotávat na prst.
„Proč je Martin teď tak jiný? Ještě před pár měsíci byl docela v pohodě!“

Už předloni na podzim ji přemlouval, ať vysadí prášky, že už chce dítě. Lucie se bránila, na dítě se ještě necítila. Už od dětství toužila navštívit Nový Zéland. Sledovala každý cestopisný film, v knihovně si půjčovala knížky týkající se tohoto krásného ostrova. Když s Martinem začali mluvit o svatbě, na Nový Zéland si naplánovali svatební cestu.
Jenže pak onemocněla jeho matka a na svatební cestu místo na měsíc na Nový Zéland jeli na víkend do Krkonoš. Jak se tehdy omlouval, skoro plakal! Že se tam vydají za rok o prázdninách. Pak na jaře mu došla fixace hypotéky, Martin vybral všechny peníze ze společného účtu a splatil ji. Lucii se o tom ani nezmínil, přesto, že na účet chodí i její peníze.
Lucie zamyšleně zavrtěla hlavou.
Tenkrát na to přišla náhodou. Šli si vybrat novou sedačku pokoje. Při výběru jim pomáhal šéf prodejny, Martinův spolužák ze střední školy. Chvíli to trvalo, než se na jedné shodli. Lucce se líbila světle šedá rohová. Jenže Martin ji okamžitě zavrhl, prý se nehodí do pokoje k nábytku. Sám vybral koženou, tmavě hnědou, která se zase nelíbila Lucce. Marně mu snažila vysvětlit, že k tmavému nábytku je tahle barva moc tmavá, že pokoj bude vypadat smutně. Martin se urazil, že mu tím říká, že nemá vkus, a málem se tam spolu pohádali. Naštěstí se do toho vložil sám šéf. Prý má vzadu něco exkluzivního, co nenabízí každému. Na krám to prý nedal proto, že je to hodně drahé a on nechtěl, aby na to zkušebně sedal kdejaký obejda a ještě ji nějak ušpinil, nebo nedej bože dokonce poškodil. A ukázal jim opravdu nádhernou, světlounce béžovou pohovku. Se dvěma křesly i servírovacím stolkem. Vyzval je, ať se zkusí posadit zkusí, jak je pohodlná. Lucka sedala váhavě, tušila, že sedačka nebude levná. Šéf jí snad četl myšlenky, protože vzápětí řekl cenu. Prý to je ale opravdu kvalita a nemá to každý.
Při oznámení ceny Lucce zatrnulo, za to Martin jen mávl rukou.
„Kupuje to z ješitnosti,“ uvědomila si tehdy Lucka. „Tak místo cesty na Zéland se nám u televize bude dobře sedět,“ ušklíbla se v duchu Martinovu snobství, mírně se podivila, když si Martin vymínil platbu na fakturu, ale mlčela.
Sedačku jim přivezli za tři dny, fakturu našla Lucka ve schránce za týden. Když pak sedla k počítači, aby ji uhradila, zírala. Na účtu byly jen dva tisíce. A když uhodila na Martina, kde jsou jejich společné úspory, s naprostým klidem jí odpověděl, že z nich splatil hypotéku.
„Co se rozčiluješ? Maminka je ekonomka, to ona mi to poradila. Ušetřím tak spoustu peněz." „Ty ušetříš? A co já? Byt je tvůj, ale padly na něj i mé peníze!“ nechápala ho Lucie. „Chtěli jsme za ně jet na Nový Zéland!“ už jen šeptala, jak ji zmáhala lítost a pláč.
„Nehysterči,“ mračil se Martin. „Bydlíš tady, to jsi už zapomněla, kolik jsi platila v podnájmu? Tady to máš zadarmo. Ten Nový Zéland bylo stejně jen takové fantazírování. Zbytečné vyhazování peněz! A vůbec, rozhodli jsme se přece, že teď je na řadě dítě!““
Oplakala to. Bylo jí líto, že Martin o všem rozhodl na radu své matky, že ji z toho rozhodování absolutně vynechal a pak ji ještě obvinil, že je hysterická. Navíc – ona sice dítě také chce, ale že si ho pořídí teď, rozhodl jenom Martin. Ona chtěla ještě počkat.
Dítě? Lucka se zarazila.
Je to už víc jak rok, když o tom Martin začal mluvit, ale zatím neotěhotněla.
Že by se Martin tak změnil právě proto? Že se jim to ještě nepodařilo.
„Hned zítra se objednám na gyndu,“ umínila si. „Aspoň budu vědět, jestli mám nějaký problém.“

Informační foto: Pixabay