Zatímco já jsem byla logicky pořád já (samozřejmě starší), koníci se měnili, podle přečtených knih a zhlédnutých filmů.

Nakonec se v mých snech ustálil dvojník vraníka jménem Ilči, věrného druha Vinetouova. Cválala jsem s ním po stepích, kráčela po horách a klusala po ulicích našeho města sledována závistivými pohledy spolužaček. Ano, přála jsem si jezdit na něm i do školy, jen jsem nedokázala vyřešit, co bude to zvíře nešťastné před školou tolik hodin dělat, než na něm zase odcválám domů.

Jako náctiletá dívka jsem si přála mít dogu. Chovali jsme doma vždy nějaké psy, německé ovčáky i voříška Míšu, který byl mimochodem ze všech nejchytřejší. Já ovšem toužila po německé doze, po tom šlechtici mezi psy, kterého jsem znala hlavně z historických filmů. Představovala jsem si, jak s ním kráčím, opět po ulici našeho města, jsem oblečena celá v bílé kůži a vedle mě se nese (bez vodítka!) perfektně vycvičená vznešená černobíle skvrnitá doga. Doma pak ten krasavec leží vedle mé postele na bílém koberci a hlídá můj klidný spánek.

Jako mladá manželka a matka jsem si přála bydlet v rodinném domku se zahrádkou. Nevidět hromady špinavých bot za dveřmi sousedních bytů v paneláku. Nedohadovat se o mytí schodů a úklidu společných prostor. Neslyšet splachování záchodů tři patra nad námi, řev opilého souseda, křik jeho bité ženy ani následné zvuky milostného usmiřování. Snila jsem o malém přízemním domku s terasou spojenou s obývákem francouzským oknem. O kouzelné květinové zahrádce plné tulipánů a narcisek na jaře a zaplavené růžemi všech barev, tvarů a vůní  v létě. Tento sen se krásně kombinoval i s přáním chovat německou dogu. Vždyť jaké lepší kulisy pro její důstojnou existenci bych si mohla přát? Přání číslo jedna v podobě černého koně v té době už aktuální nebylo.

Jako první se mi splnilo přání číslo 3 - Dům se zahradou.

Ano, dům se zahradou, bohužel, nikoliv domek se zahrádkou. Obrovskou starou barabiznu, ve které se po válce vystřídaly snad všechny rodiny z naší vesnice, než si postavily nebo našly něco lepšího, objevil můj muž a zamiloval se do ní. Bývalý statek po Němcích s pobořenými chlévy, polorozpadlou stodolou a s pozemkem tak velkým, že jsem nedohlédla z jednoho koce na druhý. Že to byl pozemek zanedbaný, zpustlý, bez ovocných stromů zato zarostlý bezinkami a jinými náletovými dřevinami, netřeba dodávat.

Desítky let trvalo, než jsme dům opravili a zahradu zkulturnili a stále není vše hotové. Na další opravy už se pomalu chystá třetí generace.

V době intenzivních oprav splněného přání č. 3 jsem si, přiznám se, ani nevzpomněla na přání č. 2, i když místa jsme měli ne na jednu, ale na pět německých dog. Měla jsem v té době skutečně jiné starosti, než se špacírovat v bílé kůži se psem po vsi. Nehledě na to, že za cenu koženého kostýmku, pokud by se dal v té době vůbec sehnat, by bylo spoustu palubek a pytlů cementu! O to větší bylo mé překvapení, když se takhle jednou u nás objevil vzdálený bratranec a z jeho auta vyskočila černá doga s bílými znaky.

„Tak ti vezu tu dogu,“ zahlaholil, „jmenuje se Asmar, ale slyší na jméno Sorbon, jako ten z Angeliky. Ty jsi přece vždycky chtěla dogu, dobře si to pamatuju.“

„Chtěla, ale to je patnáct let, od té doby mám 3 děti a tady ten barák a nevím, co dřív,“ řekla jsem, ale nemohla spustit oči z toho psího krasavce.  A ten se, jakoby věděl, jak na mě působí, předváděl jedna radost.

„Co když nás sežere,“ namítala jsem a zírala na tu tlamu u mého obličeje, „takovýho psa by měl mít člověk od štěněte, aby si ho vychoval.“

„Ale on je ještě štěně!“ smál se bratranec. „Je mu deset měsíců, vychováš si ho, bude poslouchat jako hodinky. To víš, my jsme na něj na hospodě neměli čas, ale vy si s ním poradíte.“ Ještě zadrmolil, že by za něj časem očekával tisícovku a byl pryč.

A tak jsem se stala hrdou majitelkou dogy. Sorbon byl skutečně krásný, mimořádný exemplář svého druhu, ale to bylo všechno. Nikdy se nám nepodařilo ho vycvičit, naše komunikace probíhala podle modelu já pán - ty pán. To znamená, že třeba jednou můj pokyn poslechl, ale podruhé se tak strašlivě podíval, že jsem už na něm netrvala, předstírajíc, že jsem si to rozmyslela sama. Někdy nás fascinoval svou inteligencí. Jako když jsme se rozhodli ho vykoupat, napustili vanu a radili se, jak ho do ní dostaneme. On se náhle sám rozhodl a bez jakéhokoliv našeho přičinění elegantně odkráčel do koupelny a důstojně vstoupil do vany a nechal se milostivě vyšampónovat.

Byl nesmírně žravý. Přestože kvalitně krmený vařeným masem, které jsme každý týden dováželi ve velkých várnicích z jatek, sežral, na co přišel. Nejvíc mi utkvěla v hlavě ztráta celé bábovky, kterou schlamstnul ze stolu, když jsem se otočila nebo celá kostka mýdla Diplomat. Zatímco bábovku strávil bez komplikací, co se dělo po konzumaci mýdla, nebudu zde popisovat.

To ovšem byly maličkosti ve srovnání s tím, že nám utíkal. Využil každou příležitost, aby zdrhnul. Utíkající pes je vždy problém, ale když uteče zvíře, které každému ze všeho nejvíc připomíná  psa baskervilského, je to katastrofa. A nikdo vám nevěří, že „on ale nic nedělá“, což byla skutečně pravda.

Měl na svědomí pozdní zahájení výroby v místní textilce, když utekl při ranním venčení a posadil se u brány do fabriky. Jindy blokoval provoz národního výboru a místní Jednoty. Lidé přestali chodit kolem našeho domu a sousedé mi neodpovídali na pozdrav.

Následovala dlouhá řada nemocí, které tento šlechtic postupně absolvoval. Jeho léčba nás nezruinovala jen díky známému veterináři, kterému za každý zákrok u nás stačilo vypít lahev vodky. Když pak jedné z těch nemocí Sorbon podlehl, věřte, že jsme sice truchlili, ale také si hluboce oddychli. Dalšího představitele této rasy již jsem si nikdy nepořídila.

Obdobně jako dvě přání předchozí se mi vlastně splnilo i přání první, to znamená mít koně. Ano, měli jsme koně, ale tou, která cválá s vlasy vlajícími ve větru, jsem nebyla já. Má dcera měla totiž stejné přání, ale té již bylo naším prostřednictvím splněno. Na mně pak už bylo jen toto náročné přáníčko financovat, ale hlavně se o ní pořád strašně bát.

A tak bych mohla pokračovat dál a dál, vyjmenovávat přání, u kterých jsem nevěřila, že se mi splní. Ale ona se splnila, ale vždy jindy, vždy trochu jinak a vždy něco za něco. Prostě dávej pozor na to, co si přeješ, platilo a platí bezezbytku.

Poučena touto životní zkušeností dodržuji už pěknou řádku let pravidlo jednoho přání navíc. V praxi to znamená, že si nejdřív nové přání pečlivě naformuluju a pak ho doplním přáním, abych splnění nového přání nelitovala.

Bohužel, co neovlivním, je doznívání přání starých, vyslovených ještě před instalací výše uvedené pojistky.

Ke splnění takového obecně vysloveného, velmi starého přání, došlo nedávno v jedné kouzelné lesní osadě. Vyšla jsem právě z lesa nepoznamenaného kůrovcem, z lesa jehož smrky měly větve až k zemi a za kterým se třpytil rybníček jak pro rusalky. Z rozjímání nad tou krásou mě vyrušil zvuk přijíždějí čtyřkolky, která vezla uloveného jelena. Metr ode mě projelo to nádherné, zabité a vyvržené zvíře, úplně zblízka jsem viděla ty zhaslé oči, kterým už se nedá říkat světla.

Zase! Zase se mi splnilo přání špatně. Ani mě to vlastně nepřekvapuje. Když jsem si před dávnými lety přála vidět jelena v přírodě, měla jsem si přát živého neuloveného jelena v přírodě! Dobře mi tak.

Teď mi už nic takového nehrozí, mám to pěkně ošetřené. O té doby, co používám institut jednoho přání navíc, se mi sice žádná přání neplní, ale zase mám méně zklamání.

Bohužel mě někdy napadá, zda jsou ta má explicitně formulovaná přání s přidanou hodnotou jednoho přání navíc ještě vůbec přáními v tom pravém slova smyslu. Přání, na jejichž splnění se můžeme těšit a být trochu zvědaví, jak to s nimi dopadne. Budu to muset zase zkusit, přát si něco jen tak normálně, asi to za to riziko stojí.