„Byl to fenomenální filmový herec, možná nejlepší ze své generace. A na divadle hrál naprosto geniálně,“ řekl o něm režisér David Ondříček. A nebyl sám, kdo si ho tolik cenil.

Mimořádný herecký talent prokázal stejně tak dobře v pohádkách a filmech pro děti, jako v náročných dramatických partech před kamerou i na jevišti. Vladimír Dlouhý, který se narodil před pětapadesáti lety, 10. června 1958, získával zpočátku popularitu zejména v televizi. Na sklonku svého života, který v roce 2010 ukončila rakovina žaludku, dostal Českého lva za vedlejší roli ve filmu Hlídač č. 47 a v roce 2011 získal tutéž cenu in memoriam za svou poslední filmovou roli v thrilleru Kajínek, v němž si zahrál se svým o deset let mladším bratrem Michalem.

Místo zedničiny šel z role do role

Pražský rodák Vladimír Dlouhý, syn stavebního inženýra a prvoligové házenkářky, se původně měl stát zedníkem. Ale už jako dvanáctiletý si zahrál nezapomenutelnou hlavní roli ve filmu Karla Kachyni Už zase skáču přes kaluže – a o jeho kariéře bylo rozhodnuto! Následovala role za rolí, velkou popularitu mu přinesla zejména úloha Petra Majera ze seriálů Arabela a Arabela se vrací aneb Rumburak králem říše pohádek. K jeho dalším tehdejším známým snímkům patří pohádka S čerty nejsou žerty, Láska z pasáže nebo seriály Dobrá voda či Sanitka.

Výčet jeho skvělých hereckých počinů je obrovský. Zaujal například rolí novináře ve snímku z komunistického lágru Bumerang, za kterou byl nominován na Českého lva, či rolí psychiatra ve snímku Knoflíkáři. K jeho dalším známým filmům z pozdější doby patří Báječná léta pod psa, Jedna ruka netleská či Non plus ultras, hrál také v seriálu Hraběnky.

Vzorem mu byl Ladislav Mrkvička

Poté, co v roce 1980 vystudoval herectví na pražské konzervatoři, hrál jedenáct let v Divadle Na zábradlí. Zde exceloval mimo jiné titulní rolí Caliguly v dramatu Alberta Camuse, zahrál si ale mnoho dalších výjimečných úloh, mimo jiné v inscenacích Macbeth, Astrolog, Tatarská pouť či Largo desolato. V letech 1991 až 1994 působil v Divadle Bez zábradlí, pak tři roky v Městských divadlech pražských, od roku 1997 byl členem Divadla na Vinohradech. V roce 2001 získal nominaci na Cenu Thálie za roli v Marberově hře Na dotek v divadle Rokoko.

Za svůj herecký vzor považoval Ladislava Mrkvičku a rád se učil texty v restauracích. „Mám rád hlučnou samotu, učím se po kavárnách a restauracích,“ prozradil na sebe.

Vladimír Dlouhý se věnoval i dabingu, hlas propůjčoval například Tomu Hanksovi. Několikrát byl za dabing nominován na Cenu Františka Filipovského, kterou dostal v roce 2009.

Michal o bratrovi: „Nebyl na pití
závislý, kdyby chtěl, mohl přestat“
O tom, že Vladimír Dlouhý hodně pije, se vědělo léta. Vypadalo to, že je na alkoholu chorobně závislý. Ale jeho mladší bratr Michal to viděl jinak. „On nebyl závislý, jen pil. Vědomě a kontrolovaně. Kdyby chtěl, mohl přestat, byl pánem situace, ale prostě nechtěl. Určitě však nikdy nebyl alkoholikem, nikdy se kvůli němu nerušilo představení nebo natáčení,“ řekl před časem v rozhovoru pro časopis Týden. „Vladimír byl těžký introvert, měl strach z lidí. Odborně se tomu říká sociální fóbie a v herecké branži je to velmi rozšířené onemocnění. Kdekdo do sebe sype prášky. A protože se u nás v rodině nikdy na prášky nevěřilo, brácha nacházel pomoc v alkoholu.“ Michal se prý staršímu Vladimírovi pokoušel pití dvakrát rozmluvit, ale vždy to skončilo rvačkou: „Skoro tři čtvrtě roku jsme pak spolu nemluvili.“

Už zase skáču přes kaluže,
film, u kterého každému tečou slzy
Pamatujete se? Také jste v kině nebo u televize dojetím plakali? Je to úžasný film, natočený podle stejnojmenného románu Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže. Adama, chlapce postiženého obrnou, zahrál Vladimír Dlouhý opravdu nezapomenutelným způsobem. Pro tuto roli ho ve školní lavici objevila pomocná režisérka Milada Mikešová – a režisér Karel Kachyňa její doporučení uvítal. Film pak získal dlouhou řadu domácích i zahraničních ocenění a Vladimír Dlouhý byl odměněn Zlatým dudkem na Přehlídce filmů pro děti v Ostrově nad Ohří a Uznáním dětské poroty na přehlídce filmů pro dětí ve Zlíně. Po zcela mimořádných ohlasech následovaly další role a Vladimír Dlouhý se tak stal v sedmdesátých letech dětskou hvězdou.