Zní to trochu zvláštně. Coby kancléř se stal zosobněním německého militarismu, jeho největší úspěchy se však paradoxně nalézaly na poli diplomacie. Díky své politické obratnosti dokázal sjednotitel Německa Otto von Bismarck pro každý vojenský zákrok získat alespoň formální obecné odůvodnění. Když před 115 lety, 30. července 1898, zemřel, bylo zřejmé, že oddešel jeden z nejschopnějších německých politiků.

Bismarck se narodil 1. dubna 1815 v typické pruské rodině venkovských šlechticů. Po studiích práv nastoupil do státní služby, v politice se začal angažoval ve 32 letech. Od poslance provinčního a později spolkového sněmu se přes velvyslance v Rusku a ve Francii dostal až do křesla ministerského předsedy Pruska. V této funkci „krví a železem“ sjednotil německé státy.

V roce 1871 se stal prvním říšským kancléřem, jímž byl pak téměř dvě desetiletí. V roce 1890 se svého postavení vzdal kvůli neshodám s novým císařem Vilémem II.