Poslední prázdninové dny jsem trávila s osmiletým vnukem v Praze. A jsem si vědoma spousty chyb. V první řadě odešla pravidelnost. Zatímco doma už jsem si na pravidelný režim docela zvykla, najednou bylo vše vzhůru nohama. Jako další odešla kontrola pitného režimu. Už tak mám potíže ho dodržovat doma, poslední dny jsem to úplně flákala. Velikou chybou bylo méně zeleniny. Ach jo.

Lepší JÁ sice mělo situaci jak takž pod kontrolou, ale horší JÁ využilo chaosu a sem tam slavilo úspěch. Ta vůle, ta vůle, ta vůle......kdyby se tak dala někde koupit! Ale hýbala jsem se určitě více, nejvíc v sobotu. Ono projít od Hradčanské přes celý hrad a po starých kamenných schodech až na Malostranskou a pak po kousku tramvají ještě od Národního divadla na Karlův most a k orloji, no uznejte, to už je pěkná procházka! V neděli  jsem vnoučka vrátila v pořádku rodičům a jako odměnu jsem dostala k obědu kusisko vepřové pečeně, výborné červené zelí a bramborový knedlík.

Rodinu zatím svým hubnutím nestraším, tak to snacha určitě myslela dobře, protože ví, co mám ráda. Vrhla jsem se na to jak hladový vlk a mlaskala blahem. Pak mne to zamrzelo, ale jak říkala moje babička: „Co se stalo, už nejde odestát!“ Takže jsem si pochutnala, horší JÁ se naparovalo jak páv a já se snažila povečeřet velice zdravě, aby se to alespoň trošku vyrovnalo.

V pondělí mne čekala poradna Světa zdraví. Váha sice stojí, ale už mne to tak nedeprimuje. Sama sebe utěšuji, že nijak moc nehřeším, třeba se děje něco uvnitř těla. A opravdu!  Výživová poradkyně Dana mne pochválila, a to hodně hlasitě. Za posledních deset dnů jsem tři kila sádla vyměnila za tři kila svaloviny. Poměřením jsme moc velké změny neshledali, nejvíce cenťáků mi od počátku měření ubylo na pažích. Ale žádná párátka z mých ruček nejsou, zkrátka jen ubylo pár faldíků. A při pohledu do zrcadla se mi zdá, že zatím hubne jen jedna část moje těla – obličej. Naducané tvářičky jsem vyměnila za svraštělá jabka. Šmankote, co je to za zrcadlo? Asi ho vyměním!