Oscarový filmař a divadelník Jiří Menzel sepsal své memoáry. Mají název Rozmarná léta a doplněny mnoha neznámými fotografiemi a dokumenty právě vyšly v nakladatelství Slovart.

V úvodu režisér přiznává, že jako „dříve narozenému“ se mu do současných prožitků pletou vzpomínky, okolí otravuje srovnáváním toho, co je, s tím, co bylo. Mozek mu milosrdně vymazává z paměti to nedobré a zůstává to příjemnější. Z toho usuzuje, že běh světa je čím dál tím horší: „Pokud se vám bude chvílemi zdát můj text pesimistický, neberte ho příliš vážně. Postihne to asi každého, kdo nechce jen tlumočit, co se od něho očekává.“

Vyprávění jen do roku 1988

Své vzpomínání Menzel končí rokem 1988, protože během půlky století se mu toho přihodilo dost: „O tom, co mne potkalo v posledním čtvrtstoletí, se dočtete v příští knížce, jestli ji ale napíšu. Třeba o tom, jak jsme všichni cinkali klíči a co z toho pošlo. Nebo o tom, jak mne v předvečer listopadu tři ředitelé postupně přemlouvali, abych odvolal podpis Několika vět, a jak to ani jeden nemyslel vážně. I o tom, jak jsem po 'sametce' z ješitnosti přijal mnoho funkcí, ale na žádnou nestačil.“

Závěr knihy přináší soupis jeho režijní i herecké filmografie a také všech divadelních režií, na nichž pracoval. Filmů je pětadvacet, rolí 75 včetně postav v televizi, ale i ve filmech v Maďarsku, Francii, Rakousku, Chorvatsku. Divadelních režií má na kontě devět desítek – režíroval na mnoha scénách doma i v Bochumi, Curychu, Budapešti, Tampere, Dubrovníku, Záhřebu, Berlíně, Paříži, Cagliari, Sofii, Oslu a Bělehradu.

Proč vyhrál film nad divadlem

V knížce Menzel popisuje své dětství a formující kulturní zázemí pražské měšťanské rodiny, studium na FAMU a okolnosti svého rozhodnutí pro film navzdory tomu, že jeho původní láskou bylo divadlo. Píše o realizaci svých nejslavnějších snímků Ostře sledované vlaky a Rozmarné léto z doby „nové české vlny“. Popis dusných 70. let je příběhem o boji proti tuposti a neschopnosti stranicko-úřednického aparátu, o handlech a kompromisech, příběhem české společnosti v poválečném období. Rozepisuje se o učitelích, především Otakaru Vávrovi, kameramanech, hercích, kriticích, postavách „filmové diplomacie“ i spisovateli Bohumilu Hrabalovi.

Píše také o utváření své tvůrčí metody, názorů na film a přesvědčení o tom, jak se má dělat. Čtenář tu najde leccos z filmového zákulisí i z toho, co se při natáčení dělo za kamerou. Popisuje rovněž své působení v Divadle Járy Cimrmana i divadelních režiích.

Specialista na Hrabala a komedie

Pětasedmdesátiletý Jiří Menzel absolvoval režii na pražské FAMU v letech 1958–1962. Za přepis Hrabalovy novely Ostře sledované vlaky získal v roce 1967 Oscara. Ohlas vzbudily i další jeho hrabalovské filmy Skřivánci na niti, Postřižiny a Slavnosti sněženek, stejně jako komedie 70. a 80. let Na samotě u lesa, Báječní muži s klikou či Vesničko má středisková, za kterou byl na Oscara nominován.