Prká se, řekl stařeček mojí stařence, když přišel z chlíva, kde byl poklidit. Belo oš na čase, to bodó kuzlata letos pozdě.

Zůstala jsem stát s pusou dokořán. Co je to za slovo, nadávka, nebo tajná řeč mých stařečků? Stařeček hledíc na mě se rozesmál, tes to eště neslešela, že, tak ti to přeložím. Seš eště malá, no to znamená, že naše rohatá koza Róza se zamilovala a chce ženicha. Ženicha? A kde ho stařečku veme? Ona ho nikde neveme, pravil moudře stařeček. Já musím kozu Rózu vzít na vandr a ženicha jí najít. Pusa se mi otevřela ještě víc. A budeš dlouho chodit a hledat? No to poznám, kdež ho nando - take se naší koze Róze nemosi líbit, že.

A můžu jít s tebou, žadonila jsem. To je moc daleko, zostaň tade se stařenkou. Prosím, prosím, žadonila jsem, mě nebudou bolet nohy, slibuju. Stařenka se přimluvila a tak stařeček svolil. Nemohla jsem se tehdy dočkat rána, kdy už půjdu na vandr do světa hledat koze Róze toho ženicha.

Z pohádek, co mi čítávala stařenka, jsem si pamatovala, že Honza šel do světa taky hledat princeznu, tak proč by stařeček nemohl hledat naší koze ženicha. Brzo ráno jsme vyšli. Stařenka nachystala na tu dlouhou cestu svačinu. Koza, já a stařeček jsme si to mašírovali prašnou cestou, bylo časné ráno nikde ani živáčka. Za dědinou jsme odbočili na polní cestu. Pudeme skratkó, řekl stařeček, a koza i já jsme ho následovali.

Když jsme ušli kousek polní cestou, koza si najednou postavila hlavu a ohlížejíc se tam někde, kde byl její chlívek, zůstala stát jak k zemi přikovaná. Stařeček táhl za špagát, který měla koza uvázaný kolem krku, div chuděru neuškrtil. Koza přidušeně mečela a já ji pláčem přizvukovala. Půjdem domů, prosila jsem stařečka. Nebol, chtělas na vandr, tak nebol, nadával stařeček.

Odvázal koze špagát a uvázal jí ho kolem rohů na hlavě. Koza popošla pár kroků a pak začala vyhazovat nohy na vše strany, hlavou trhala a trkala. Stařeček se nevzdával. Otrhni trocho tráve a běž před kozó, třeba za tebó a trávó pude. Podařilo se, koza pár metrů šla za trsem trávy, kterou jsem ji v dostatečné vzdálenosti nabízela. Netrvalo to dlouho, koza si zase postavila hlavu a ne jít dál. Asi ženicha fakt nechce, stařečku, obrátíme se a vrátíme se domů. To nevadí, že nechce, já ho té potvoře, koze rohaté, vnotim. Ona nechce, ale me chcem kuzlata. Tomu jsem tehdy nerozuměla.

Počkáš tade s kozó a já dondo dom pro plachto a tragač. A né, že tě oteče, chtělas na vandr, tak jo hlidé. Stařeček spěchal zpátky do dědiny a já držíc špagát s kozenkou jsem si sedla na mez, koza se uklidnila a ukusovala první jarní travičku. Stařeček se po chvíli vrátil, přehodil koze plachtu kolem těla, pořádně zavázal popruhy, chytil ji do náručí a naložil na tragač. Koza mečela celou dlouhou cestu. Konečně stařeček zamíříl do jednoho dvora, přijel až ke chlívku, kozu vysvobodil a nacpal ji k nějaké divné koze, která smrděla tak moc, že mě to rozkašlalo.

Tak tohle je tedy ten ženich! Polykajíc slzy se dívám vyčítavě na stařečka. Nebol, počky jaky bodó krásny kuzlata. Dostala jsem svačinu a nesměla jsem se dívat na kozu do chlívka, prý by se styděla. Stařeček si s panem Pinkavou zavdal slivovice, já se proběhla s dětmi, pak mě stařeček zavolal, koza Róza už zas byla svázaná na tragači, a tak jsme se vydali domů. Já šla kus za nima, protože naše koza Róza smrděla zrovna tak, jako ten její ženich u Pinkavů v chlívku. Když ji stařeček doma dal zpět do jejího chlívku ke krávě Stračeně, tak i Stračena dávala bučením najevo, že koza smrdí. Tehdy jsem počkala až stařečci odejdou na políčko, vzala mýdlo, vodu, hadřík a kozu jsem pěkně umyla. Kupodivu držela - asi i ona sama sobě smrděla.

Od té doby jsem se každé ráno chodila dívat do chlívka, kdy už budou ty kůzlata. Dlouho trvalo než jsem jednoho rána otevřela chlívek a vítala mě tři nádherná bílá kůzlátka s hrdou maminkou Rózou, která je pečlivě olizovala. Tož to je nadělení, měle bet na velikonoce, ale nedá se nic dělat. Vebrale sme dobryho ženicha, že Růženko, tak je pudem zapit, abe rostle, řekl stařeček. Já měla o zábavu postaráno, chodila jsem kozenkám na travičku a trávila jsem víc času ve chlívku než venku.

Po nějakém čase jedno kůzle zmizelo a my měli k obědu řízky. Když jsem se ptala, z čeho že jsou ty řízky, stařenka řekla, že z králíka. Sice mi bylo divné, že ten domnělý králík měl nějak velké kýty, ale věřila jsem stařence, že ho tak dobře krmila. Po nějakém čase zas jedno kůzlátko zmizelo. Zůstalo už s kozou Rózou jen to jedno s culíčky. Vyrostla z něho pěkná kozenka s culíčky pod bradou, říkala jsem jí Líza.

Ta dvě kůzlátka, která záhadně zmizela, mi stařenka vysvětlila tak, že se odstěhovala k jejich tatínkovi do chlívku pana Pinkavy. Za pár let jsem pochopila, že mi stařenka neřekla pravdu. Chtěla mě ušetřit toho poznání, že vše není jen pohádka.