Už zase nevím, dámy a pánové. Nevím, proč je mám tolik rád. Možná proto, že když jsem byl malý a měl nějakou nemoc horečnatou, přišly halucinace a mami Madalén jsem říkal, že všude kolem létají. Už tehdy se mi totiž líbili. Horečkanehorečka. Nebo je to pro mé příjmení? Vyprávím o havranech, které jsem si přejmenoval na Omastky.

Miluju Omastky a drobátko mi vadí, když jim lidi říkají vrány. Odmala se za nimi otáčím. Když jsem jednou jel za mým oblíbeným zimním sportováním, plaváním a saunou, na pomezí Ostravy a Bohumína jsem málem naboural. Mračna Omastků vs. mračna racků. Nádhera a Straka v transu.

Jasně, o nic v podstatě nejde, ale já jen zíral s očima navrch hlavy a mačkal spoušť. A postupně jim skrzeva to moje Železo&Sklo byl blíž.

Opeření letečtí hrdinové si občas potřebovali odpočinout. V černobílé řeži o sousta na skládce, o níž jsem při první fascinaci křídly nevěděl. A když si jeden Omastek vybral k pauze lampu, byla z toho málem bouračka další. To když jsem jej fotil z prostředka rychlostní silnice. Žádný jiný úhel pohledu se mi totiž nepozdával. Zato tato Bytost nebeská velmi (snímek osamocence na lampě).

A tak to s nimi mám každou zimu. Když přiletí, je to vždy radost. A to, prosím pěkně, mám rád léto, teplo, slunce. Nejsem zimní tvor. No vidíte, možná i proto mám ony černé elegány tolik rád. Díky nim se mi zima stává milejší.