Užili si opravdu hodně, ale protrpěli si toho taky dost. Každopádně se už za svého života stala dvojice Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund velkou legendou. Cestovatelé, kteří společně navštívili přes osmdesát zemí, proslavili ve světě bývalé Československo a tuzemské vozy Tatra. Mimo jiné však také dojednali zakázky pro československý průmysl.

Celoživotní přátele neodloučilo ani dvacet let nemilosti komunistického režimu – rozdělila je až Hanzelkova smrt v roce 2003. Miroslav Zikmund, který je stále velmi vitální a vtipný a má neuvěřitelnou paměť, oslaví 14. února 95. narozeniny.

Posedlost? Ta je dnes pryč

Ještě před několika lety sám sebe označoval za posedlého cestováním: „Právě posedlost je ten správný motor“. Dnes už ale Zikmund zvolnil: „Tyto oči a uši toho tolik viděly a slyšely, že už nejsem zvědavý. Už nemám touhu se jet někam podívat, protože bych viděl úplně jiný svět.“

O svých cestách, při nichž objeli celou zeměkouli, napsali Hanzelka se Zikmundem dvacítku knih a natočili řadu dokumentárních filmů, včetně čtyř celovečerních. Několik filmů vzniklo také o nich, ten poslední – Století Miroslava Zikmunda – právě točí cestovatel a dokumentarista Petr Horký.

Ze své druhé výpravy (1959–1964) také Hanzelka se Zikmundem vypracovali pro omezený počet adresátů čtyři zvláštní zprávy – o Západním Irianu, Indonésii, Japonsku a SSSR. „Zvláštní zpráva č. 4“, jež podávala nelichotivý obrázek o sovětské společnosti, vyvolala značnou nelibost komunistů, jimž se pak cestovatelé znelíbili i svou angažovaností za Pražského jara. Po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, kterou oba odsoudili, dostali zákaz cestovat i publikovat.

Cesta do Afriky a Jižní Ameriky

Miroslav Zikmund se narodil 14. února 1919 v Plzni. Na Vysoké obchodní škole se seznámil s Jiřím Hanzelkou. Plány na cestu kolem světa začali spřádat v roce 1938, válka jim je ale odsunula. V přípravách na cestu však neustali, učili se jazyky – Zikmund jich nakonec ovládl osm, Hanzelka čtyři.

Po válce se jim podařilo přesvědčit ministerské úředníky i vedení automobilky Tatra pro svůj plán, potřebné peníze měla přinést propagace automobilů Tatra a písemné, rozhlasové i filmové reportáže. Na svou první cestu vyrazili 22. dubna 1947 v osobním voze Tatra 87 z pražské Opletalovy ulice.

Nejprve se ze severu „zakousli“ do afrického kontinentu, z marocké Casablanky pokračovali do Egypta a proti toku Nilu pouští do Súdánu až do skalnaté Etiopie. Autem přejeli celou Núbijskou poušť, což před nimi nikdo nedokázal, a jako první vztyčili československou vlajku na nejvyšší hoře Afriky Kilimandžáru. „Pateho zakoncen africky usek cesty kolem sveta-stop-37 270 kilometru dvaceti sedmi zememi,“ psali v telegramu do Prahy v červnu 1948 z Kapského Města.

Přes Atlantik se s tatrovkou přeplavili do Jižní Ameriky. Tam se podívali vysoko pod zasněžené vrcholky And i mezi lovce lebek v pralesích Ekvádoru. Neznalost místních nepsaných zákonů jim mnohdy připravila nejednu krušnou chvilku, ale přízeň domorodců si nakonec vždy dokázali získat. Jejich putování „Novým světem“ skončilo v Mexiku na podzim 1950.

Austrálii viděl až v roce 1992

Na druhou cestu, kterou zahájili 22. dubna 1959, dostali dva lehké náklaďáčky Tatra 805 a vyrazili přes Jugoslávii a Turecko na Blízký východ. Pak putovali do Pákistánu a odtud do Indie. Zdolali například horské cesty Nepálu, prokřižovali ostrov Cejlon a než zavítali na zpáteční cestu přes Sovětský svaz, zvládli i deštěm rozbahněnou Sumatru, Novou Guineu proslulou kanibalismem a lidnaté japonské souostroví. Do Prahy na zaplněné Staroměstské náměstí se vrátili v listopadu 1964.

Ze své druhé cesty museli nakonec oželet návštěvu Austrálie, kterou realizoval až v roce 1992 Zikmund, bohužel Hanzelka už kvůli špatnému zdraví jet nemohl. V 90. letech se Zikmund znovu vypravil mimo jiné i na Sibiř, Srí Lanku, do Izraele, Egypta či Maroka.

V roce 1993 dostali Hanzelka se Zikmundem Cenu Egona Erwina Kische a v roce 1999 jim prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy.

Předmluvy do cizích knih nepíše
a přestřihávat pásky nechodí
„Dnes se často cestuje tak, že člověk sedne na letadlo, někam se podívá, po třech týdnech znovu sedne do letadla a pak považuje za národní povinnost napsat o té cestě knihu,“ říká Miroslav Zikmund. „A takoví autoři mi pak často posílají svůj rukopis, abych k němu napsal předmluvu. To se omlouvám a říkám, nechtějte to po mně. Tuto větu jsem se naučil od Thora Heyerdahla, známého mořeplavce. Říkal mi – dělejte to, co vás zajímá a co máte rád, odmítejte novináře, televizi, rozhlas, přestřihávání pásek, psaní předmluv do cizích knížek, to je ztráta času.“

Vzniká pozoruhodný film
Století Miroslava Zikmunda
Režisér Petr Horký dokončuje práce na filmu o cestovateli Miroslavu Zikmundovi: „Všichni ho známe jako fenomenálního cestovatele a cestopisce. Ale málokdo ví, že tento muž si sedmdesát let denně píše deník. A nám dal souhlas, abychom tyto deníky zpracovali. Snad nikdo na Zemi nemůže popsat poslední bouřlivé století lidstva na unikátních osobních zkušenostech tak, jako on. Od vzniku Československa po současnost. Přes světovou válku, nástup komunismu, až po jeho pád. Od kolonialismu po takzvaně všemocný kapitalismus.“ Práce na filmu Století Miroslava Zikmunda se blíží k závěru, premiéra v kinech je naplánována na duben.

Byly to bestsellery, za první dvě vydání
jsem si koupil vilu, říká Zikmund
Cestovatelé Hanzelka a Zikmund prodali skoro devět milionů knih a tím se zařadili mezi nejprodávanější české spisovatele všech dob. „Zpětně se člověku zdá, že šlo snadno. Ale když jsme se vrátili z první velké cesty z Afriky a Jižní Ameriky, u nás mezitím proběhl komunistický převrat. Skoro nikdo nečekal, že se vrátíme, mysleli si, že zůstaneme venku za hranicemi,“ vzpomíná Miroslav Zikmund. „Tři roky trvalo, než nám s Jirkou Hanzelkou úřady schválily vydání našich knih Afrika snů a skutečnosti. Vydáním knížek pak všechno začalo. Dnes bychom řekli, že se z nich okamžitě staly bestsellery. Za první dvě vydání jsem si koupil vilu, ve které bydlím dodnes…“