Příběh jednoho z nejznámějších spisovatelů českého původu Milana Kundery je plný překotných změn. Z budovatelského lyrika se stal cizelérem románu, přešel z češtiny do francouzštiny a z Brna se přes Prahu dostal do Paříže. K některým svým raným dílům se raději nehlásil. Z veřejných fór se navíc později stáhl do ústraní a chtěl mluvit jen prostřednictvím své tvorby. To se mu ale zcela nikdy nepovedlo. Francouzský občan původem z Brna, zemřel v úterý ve svém francouzském bytě.

Od stalinismu ke kritice kultu osobnosti

Nejednoznačný Kunderův osud i jeho dílo rozhodně přitahovalo. Někdy byl veleben, jindy kritizován či přímo ignorován. Jeho díla také nepatřila k jednoduchým: autor v nich důmyslně rozvíjel témata iluzivnosti života i politiky, vykořenění jedince, relativizace a manipulace, rozostření kořenů či dichotomie lehkosti a tíhy lidského života.

Byl milovníkem ironie a skepse: „Skepse proměňuje svět v otázky. Proto je skepse nejplodnější stav, jaký znám,“ uvedl v jednom z rozhovorů. Byl mistrem románové kompozice, kterou promyšleně rozvrstvuje a dle hudebních děl často dělí na věty. Zhusta si pohrával se dvěma i více ději zároveň, s gustem opakoval motivy, v jeho dílech je stále cítit napětí, ale i hra se slovy.

Kundera debutoval ve čtyřiadvaceti sbírkou básní stalinistického ražení Člověk zahrada širá (1953), ze které se báseň Vánoční vyznání („Soudruzi moji, já bez vás, já bez vás nikdy už!“) dostala do "čítanky českého stalinismu v řeči vázané z let 1945 až 1955", kterou pod názvem Podivuhodní kouzelníci uspořádal Antonín Brousek. Sám Kundera o ní později řekl, že „je to slabá poezie“. Kunderova exkurze do krajiny poezie ovšem končí záhy – sbírkou Monology (1957).

To už se Kunderovo jméno stalo v Československu pojmem, na úplné výsluní se dostal dramatem Majitelé klíčů, za které v roce 1964 obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda. Všechna tato díla někdejší dvojnásobný člen komunistické strany (1948-1950 a 1956-1970) později zavrhl a svým "opusem číslo jedna" stanovil sbírku povídek Směšné lásky (1963-1968).

Tyto rozmarné příběhy vnesly do české literatury skeptický tón. Svůj trumf ale Kundera vynesl na jaře 1967, kdy vydal román Žert. Dílo, které se Zbabělci Josefa Škvoreckého a Sekyrou Ludvíka Vaculíka patří k hlavním dílům české poválečné literatury, bylo přivítáno jako "mimořádně zdařilá kritika období kultu osobnosti".

Věčně komplikovaný vztah k domovu

Z Kundery se stala známá osobnost, jež se vyjadřovala k lecčemu – známá je třeba jeho polemika o okupaci s Václavem Havlem v roce 1968. V roce 1970 ztratil Kundera zaměstnání a žil z honorářů za cizojazyčná vydání svých děl. V roce 1974 odjel do Francie a v následujícím roce se rozhodl nevrátit. Po vydání knihy "stesku po Čechách", románu Kniha smíchu a zapomnění (1979), v níž je prezident Gustáv Husák "prezidentem zapomnění" a zpěvák Karel Gott "idiotem hudby", byl zbaven československého občanství. Francouzské získal o dva roky později.

A vynesl další trumfy: sarkastické účtování s "lyrickým věkem" Život je jinde (1973), černou komedii předjímající jeho rozloučení s domovem Valčík na rozloučenou (1976), své chef-d'oeuvre Nesnesitelná lehkost bytí (1984) či román Nesmrtelnost (1990).

Toto dílo bylo posledním Kunderovým česky psaným románem. Důraz autora na kvalitu překladů neumožnil do češtiny převést další čtyři francouzsky psané romány, La Lenteur (Pomalost, 1993), L'Identité (Totožnost, 1998) a L'Ignorance (Neznalost, 2000) a poslední La Fête de l'insignifiance (Slavnost bezvýznamnosti). V roce 2006 se čeští čtenáři dočkali aspoň prvního oficiálního vydání Nesnesitelné lehkostí bytí – předtím vyšla jen v exilu. Česky vyšly i některé Kunderovy eseje.